Don't think, but look… PI 60, L.W.

Nejpůvodnější je prožitek kulatého a špičatého. To se mi vybaví, když se snažím rozpomenout se, co bylo na počátku mého vnímání - před konceptuálním uchopením věcí, před vědomím “já” a jiných lidí. Tato dynamika je nyní už velmi zastřená a mnohokrát přepsaná jinými dualistickými koncepty. A přesto někde na pozadí zůstává jako nesrozumitelné archaické božstvo. Čeká v pozadí na svou příležitost, nebo skrytě pohybuje vším? Kulaté a špičaté tu bylo první, a je to stále jeho svět.  

Kulaté a špičaté jistě nejsou jen objekty, a nejspíš ani pouhé šablony vnímání subjektu. Jsou to druhy toků, které na sebe navzájem působí. Charakter toku jde registrovat především v druhu změny, kterou působí. Špičaté se zakulacuje velmi pozvolně, skoro neznatelně. Kulaté je špičatým proniknuto náhle, ostře. Nevím jestli jedno vzniká z druhého, nakolik jsou výlučné nebo koexistující. Byly doby, kdy bych přísahal, že kulaté je prvotní a samo si tvoří, či přivolává své špičaté - snad aby se něco dělo, aby se nekonečná kulatost dala do pohybu.

Slast a bolest

Někde z temnoty nejranějšího dětství se ozývá přesvědčení, že kulatost a špičatost souvisí se střevy, nebo s tělesností vůbec. Vědomí a tělo čerpá svou jednotnost z kulatosti (nebo je jejím projevem)? Tělesné emoce jsou nejranějším projevem kulatosti a špičatosti. První zpětně reflektované prožitky, na které si vzpomínám jsou - “jsem kojen” je kulaté, “pociťuji hněv” je kulaté, ale “vybíjím si vztek” je špičaté a rychle uvolňuje kulaté napětí hněvu. “Kadím” je kulaté, “problesknutí bolesti” je špičaté. To vše platí pouze většinou - existuje také dlouhá, tupá, drtící kulatá bolest. Pociťování žádostivosti (vyživované představivostí) je kulaté, ale náhlé vědomí toho, že mi něco chybí špičatě bodne. Radost i smutek, slast i bolest mají svůj kulatý i špičatý projev. Nebo naopak, kulaté a špičaté se tím i oním projevuje. Tělesnost může být buď nástrojem nebo zdrojem špičatosti a kulatosti a nevím o žádném způsobu jak nahlédnout, že platí první, druhé, nebo obojí zároveň. Již zde se však ukazuje, že kulaté a špičaté nekoresponduje přímo se slastí a bolestí, netvoří žádnou jednoznačně orientovanou, nebo hierarchickou dualitu (což předpokládá perspektivu subjektu). A přestože se slast a bolest obvykle vnímá jako nejhlubší dualistická struktura, v mé zkušenosti ji kulaté a špičaté chronologicky i významově předchází.

Dobro a zlo

Kulaté a špičaté podvratně rozbíjí zdánlivou jednoznačnost dualit, které se vývoji objevují později. Kulaté a špičaté bez protestu přijímá jakoukoliv masku aniž by tím o sobě cokoliv prozradilo. Když jsem se naučil mluvit o dobrém a zlém hned jsou tyto pojmy nasazeny na kulaté a špičaté, které se jimi maskují a zároveň dávají pojmům jejich živý obsah (jinak by, myslím, pojmy zůstaly nezajímavé, prázdné a bez užitku. Mám totiž podezření, že v jistém smyslu kromě kulatého a špičatého nic není)

Jistě, kulaté je dobré, je to šalom - celistvá okrouhlost spokojeného bytí. Ale kulaté je také špatné - totalitní, zavalující, utlačující, rozpínající se. Kulatě pokouší a při tom pohlcuje. Jistě, špičaté je špatné - bodající, rvoucí, agresivně pronikající, ale je také dobré - osvobozující, trhající pouta, úlevné jak probodnutí bolavého ložiska kulatého hnisu.

Dobré kulaté vzniká otupením špatného špičatého nebo jeho vyloučením a vymezením se proti němu. Dobré špičaté úlevně probodává a trhá utlačující obrysy špatného kulatého, už první drobné narušení uvolňuje tlak a předznamenává, co bude následovat. Stejně bychom ale mohli tuto dynamiku popsat s opačným hodnocením. Dobré kulaté se opevňuje proti špatnému špičatému, ale slábne a dochází k narušení povrchu kulatého, kulaté dobro je bezmocné, je nutně obětí, nemá proti zlému špičatému šanci. Jde o stejný proces, jen se hodnocením dobrého a zlého ztotožňujeme s jinou částí duality. Zatímco v případě slasti a bolesti je nám orientace hodnot vnucena tělem, v případě dobra a zla jsme do perspektivy vychováni a pak se do ní vmýšlíme. Jde ale jen o zaujetí perspektivy, která krájí dualitu kulatého a špičatého na čtvrtiny.

Řád a chaos

Ne všechny duality jsou ale nutně hodnotově orientované. Například dynamický pohyb mezi řádem a chaosem ve kterém proudí život s tím, že kdyby se pohyb trvale zastavil v absolutním řádu nebo chaosu, nastala by smrt. I řád a chaos je namapován na kulaté a špičaté. Vnímám špičatost řádu v jeho vyostřených hranicích, řád je špičatou krájecí mřížkou roztínající bezbřehou kulatost chaosu, ale zároveň i kulatost řádu v jeho rozpínavosti v jeho absolutních nárocích, v jeho sjednocující intenci. A pak je zde špičatost chasou v jeho narušování uspořádané kosmičnosti a univerzálnosti řádu, špičatost ve výstřelcích které prolamují limity, ale také kulatost chaosu v jeho entropickém mýtickém praoceánu hmoty bez formy.

…  

Jsem si vědom toho, že dualita kulatého a špičatého je v plném slova smyslu neužitečná a zbytečná. A přesto jí rozpoznávám jako hluboký základ, skrytý pod povrchem, na kterém stojí mnoho dalšího.