Při nedávném otevření svého čtenářského deníku mě zdrtilo zjištění, že doba, která uplynula od posledního zápisu, přibližně jeden rok, je téměř dvojnásobná vůči tomu, co potřebovaly celé národy, aby se z bašty liberální demokracie proměnily ve stoku otevřeného fašismu včetně koncentračních táborů a podobných rekvizit. Zděšen, že můj čtenářský vkus nestíhá zásadní geopolitické proměny, jsem se tak rozhodl zahájit velký pivot k zářivému majáku Čínské Lidové Republiky. Pod tento obrat spadá nejen stažení čínského jazykového balíčku do Duolinga, ale také seznámení se s nejprominentnějšími čínskými autory. Román Země Alkoholu držitele Nobelovy ceny za literaturu Mo Jena jsem zvolil proto, že podobně jako většina naší malé dějinně nevýznamné země jsem latentní alkoholik.

Země Alkoholu se otevírá žánrově jasnou kriminální zápletkou. Město Kořalnice se proslavilo pálením nejlepších likérů v celé Číně. Ovšem zlé jazyky si špitají, že mnohem důležitější je jiná, mnohem temnější tradice: pojídání malých chlapců. Jednoho dne se na hranicích města zjevuje inspektor Skobice, aby zjistil, co je na těchto drbech pravdy, nebo jestli se jedná o alkoholové přeludy místních opilců. Po rozpustilém antré, v němž inspektor nedopatřením postřelí vrátného v místním dole a zároveň se poprvé opije s městským politickým náměstkem Ťinem Vrtákem, však do příběhu vstoupí další hrdina: aspirující spisovatel Li Nálevka. A to radikálně. Nejen, že přesune těžiště příběhu od kocovinou stiženého inspektora, ale zároveň změní formu vyprávění. Z kriminálního románu se najednou korespondenční rozhovor s třetím hrdinou: autorem Mo Jenem. Navíc je jejich vzájemné dopisování zatíženo množstvím vložených juvenilních literárních pokusů Li Nálevky, které aspirují od krátkých reportáží z města Kořalnice, po mýtické bajky o opicích pálících v místních skalách speciální opičí kořalku.

Tímto se struktura románu konečně ustálí a nyní je na čtenáři, aby si nezvyklý koktejl vychutnal bez většího bolehlavu. Prvně pomůže pravidelný rytmus, v kterém se příběhy střídají. Touto hudební mikrostrukturou se otevře prostor pro vzájemné iluminace. Dopisy Mo Jenovi naznačí temné tajemství města Kořalnice, po kterém pátrá inspektor Skobice, a naopak Skobice provede výslechy, k nimž aspirující spisovatel Li Nálevka nemá oprávnění. Celkový obraz se do sebe slévá bez nutnosti, aniž by se příběhové roviny jednotlivých hrdinů vzájemně protnuly. Z fragmentů vzniká podobenství o společnosti, která se plně oddala bezohlednému požitkářství a v níž uzavřený příběh jednotlivce není až tak důležitý.

Takto macešský přístup k postavám, má i negativní důsledky. Tím, jak nevzniká nutnost uzavírat příběhy, konflikty a charakterní oblouky, vyznívá mnoho z otevřených vyprávění do prázdna. Jistě, každá z epizod vypoví něco o městu Kořalnice, ale zároveň všichni víme, že málokterý kriminální příběh dokáže být uspokojivý bez odhalení pachatele. A že spisovatelem se člověk stává až po uveřejnění první knihy. Inspektor Skobice se však pouze potácí od kocoviny ke kocovině, Li Nálevkovi stále netisknou jediný příběh. Bezradnost hrdinů je sice v závěru zironizována skonem prvního v žumpě a proměnou druhého v politického agitátora, ale nelze se ubránit dojmu, že humor a ironie zakrývají spíše nemožnost vetknout smysl jejich osudům a uspokojivě zakončit jejich příběhy.

Podobně rozšafná jako struktura románu je i forma vypravování. Skobiceho příběhy se pohupují mezi hard boiled kriminálkou a parodií na ni a je nutno uznat, že obě tyto roviny Mo Jenovi svědčí. Skobice srší sebevědomými hláškami a nechybí mu pozorovací talent. Naproti tomu literární pokusy Li Nálevky jsou zatížený juvenilním literárním balastem, frázemi a formálností, až se vkrádá dojem, že takto důsledná hra na začínajícího autora zbytečně zřeďuje plynutí textu, který má navíc tendenci meandrovat v efektních ale prázdných magicko realistických obrazech. Útlocitnější čtenář navíc může být i nečekaně zaskočen některými obzvláště grafickými popisy vyžíraček, které přichází bez varování a ke konci už i bez pozvání. Nakonec je to dříve zmíněná rytmizace, která pravidelným střídáním perpektiv dokáže čistit dřívější obrazy a mechanicky dovést text i čtenáře k závěru.

Jenže každý zkušený pijan ví, že konzumace není pouze o rytmu, v kterém klopíte panáky. Není ani o počtech známých, s kterými si připijete. Nebo exotických podnicích, které jste nikdy dříve nenavštívili. Je třeba něco navíc, co vám večer sevře do příjemné rozmazané vzpomínky, kterou nevymaže ani ranní kocovina. A je jedno, jestli jste popíjeli cly zatíženou americkou whiskey nebo dotovanou čínskou čirokovku.

autor: Mo Jen / přeložil: Denis Molčanov / vydáno: 1992 / česky: 2015 / nakladatelství: Mladá Fronta