Jako děti jsme milovaly žebříky a cesty k prostým dobrodružstvím.

Nesvazovaly nás racionální pojmy.

„Když spadnu, tak budu příst jako kočka,“ tvrdil chlap z výšky střechy.

Nikde nebyl vidět žebřík.

„Proč?“ zavolal jsem na něj.

„Abych si nepolámal kosti. Kočky si je nikdy nepolámou.“

„Tak to už abyste začal příst,“ řekl jsem polohlasně, ale on mě i tak slyšel.

„A co myslíte, že dělám?“

„Chtěl bych být pilotem letadla jako tatínek,“ řekl a ukázal prstem k nebi.

„A víte jak se pozná dopravní letadlo od toho pro lidi?“

Podíval se vzhůru a já dostal strach, že vážně spadne.

„Ty dopravní nemají vokýnka,“ řekl jsem tiše.

„Aha,“ řekl.

„Nechtěl byste žebřík?“

„Pivo by bodlo.“

   „Já bych nemohl bejt hasičem na vesnici, protože jim chybí to nejzákladnější. Tyč. Tu tyč na obci nemají,“ vykládal ten člověk na střeše.

   „Tu tyč, co se po ní požárník klouže dolů, když spustí alarm. Ale nejspíš bych ani neudržel hadici v chodu. To není prostatou. Tu mám v pořádku. Myslím,“ řekl a zamyslel se.

   „Přinesu ten žebřík,“ řekl jsem.

   „Hmm, a pivo,“ řekl a pomalu sjel po střeše.

   Dopadl mi k nohám a předl.

PS.

Vyhraje dobro nad zlem?

Předu.