Dušan stál před tím domem a měl trochu trému. Ale ty webové stránky byly naprosto přesvědčivé: když viděl, co tam tato žena jménem Alice o své cestě meditace psala, věděl, že zrovna ona určitě má další kamínek do skládačky jeho duchovní cesty. Viděl tam i její fotku a připadalo mu, že se znají už dlouho. Taky mu byla sympatická bez jakékoli erotické konotace.

Vylezl tři patra schodů (malinu proti tomu, co museli například v Indii absolvovat lidé kvůli svým mistrům) a zaklepal na dveře. Otevřela mu s úsměvem na tváři.

„Dobrý den, tady Dušan Adamíra, domluvil jsem si s vámi schůzku v tom e-mailu.“

Kývla hlavou: „Nevadí, když si budeme tykat?“

Souhlasně přisvědčil opět kývnutím.

„Tak jakou cestou jdeš a jaké meditace děláš?“ zeptala se.

„No...“ odvětil Dušan, „Dlouho jsem zkoušel pozorování dechu a pocitů v těle. Ale když se soustředím na dech, začnu se dusit.“

„Takže pro tebe pozorování dechu není vhodné. A to pozorování pocitů na těle může někdy tělo příliš energetizovat.“

„Pak jsem se v jedné knížce dočetl o soustředění se na duchovní srdce.“

„To může taky fungovat... ale kdyby to fungovalo, tak nejsi tady, že?“

Přikývl.

„Víš, Dušane: ono je to jednodušší než myslíš. Ve skutečnosti stačí sedět a nedělat nic. Ono se to pak začne dít samo. Neměl bys aktivně vytvářet nové myšlenky, ale ani se křečovitě snažit nemyslet. Prostě sedět. Vlastně neděláš nic, takže to nemůžeš ani udělat špatně, chápeš? A Realita se ti odhalí, až bude pravý čas. To co jsi dělal předtím byly pouze přípravná cvičení tady na tohle.“

Dušan se usmál. Nejjednodušší řešení bývají někdy nejlepší.

„Pojď, sedneme si spolu.“ řekla Alice a oba si sedli a nechali Realitu, ať pracuje sama.