Rudý kopytník

Jaro I.

Zbytky denního světla dopadly do předsíně.

„Zavři dveře a zamkni. To už přeci umíš, ne?“ řekl a bez přerušení očního kontaktu pokračoval: „Pak zamiř rovnou do koupelny. Sprcha, zuby, pusu mámě a spát.“

Po celou dobu mu přitom hleděl do očí. Dokonce si zvládl poslepu pověsit lehkou jarní bundu na věšák, aniž by pohled odvrátil. Po letech se dům a věci v něm stávají zažloutlou mapou, kde člověk i při výpadku proudu uprostřed noci bezpečně zvládne cestu na záchod.

Je to tak. Ta myšlenka mu mimoděk prolétla hlavou společně s odkládanou návštěvou urologa. Je zvláštní, že i ve vypjatých chvílích dokážeme myslet na banality.

„Budeme zítra stavět tu budku pro ptáčky?“

Neuvěřitelné. Zdá se, že u dětí je to stejné. Pár vteřin zvažoval odpověď.

„Nevím. Spíš ne. Má pršet.“

Dlouhodobým předpovědím se nedá věřit, natož těm krátkodobým, ale lepší odpověď nenalezl. Zamířil do kuchyně rovnou k lednici. Z obývacího pokoje slyšel vzdálené nervózní hlasy.

Seděla v křesle před zapnutou televizí, kde si spolu dvě postavy v bílých pláštích vášnivě povídaly o diagnóze pacienta. Při zvuku kroků vytočila hlavu a po ujištění, že v obýváku stojí muž, kterého zná dvacet let, se očima zase přilepila k obrazovce.

Dosedl na druhé křeslo, otevřel plechovku piva a přes štěrbiny žaluzií v okně chvilku pozoroval neposekaný trávník oděný do krve pozdního slunce. Ten déšť. Tráva přeroste. Neměl to odkládat.

„Tak co? Všechno dobrý?“ vypouštěla rutinní otázku, aniž by ztratila kontakt s obrazovkou.

Prohrábl si rukou tmavé vlasy, nezaujatě hleděl na hádku dvou lékařů a nahrubo si v hlavě skládal kostru věty. Dlouze se napil. Těsně předtím, než orosený plech postavil na skleněnou desku stolu, pohyb zastavil a volnou rukou se natáhl pro plastový podtácek. Věděl, že ho úkosem monitoruje.

„Jo, dobrý. Šel do koupelny.“

„Byli jste tam docela dlouho. Pomalu už jsem ti chtěla volat.“

„Ale nezavolala. Tak dlouho to teda asi nebylo.“

„Stalo se něco?“

„To bych ti neříkal, že to bylo dobrý. Jen toho mám za celej tejden dost.“

„Takže o víkendu nebudeš nic dělat?“

„O tom nepadlo ani slovo. Posloucháš mě vůbec?“

Šelest tichých krůčků rozehnala otravný rozhovor. Sedl si na opěradlo křesla, objal ji a dal pusu na tvář.

„Krásně ti voní z pusy. Aspoň že ty zuby neflákáš.“

Tvářil se provinile, jako při policejním výslechu.

„No, co je? Kdyby jsi stejný úsilí věnoval i matice, bylo by všechno o dost snazší.“

„Jo. Ale teď mám prázdniny,“ řekl s lehkým náznakem vzdoru.

„To ale neznamená, že si občas neprojedeš pár příkladů.“

Sklopil zrak. Připomínal hříšníka, který od kněze právě vyfasoval deset Zdrávasů.

„Venku dobrý? Dorazil i Petr?“ zeptala se syna.

Odpovědět už nestihl.

„Jo. Dorazili všichni jeho kámoši. Blbnuli na prolejzačkách, hráli na honěnou a dělali všechno to, co osmiletí kluci obvykle dělají. Ale odmlouval, když jsem mu oznámil, že jdeme domů, že?“

Kluk koukl na otce a přikývl.

„Díky Tomáši, ale určitě by mi to zvládnul říct sám,“ poznamenala podrážděně.

Otočila se zpátky k němu.

„Tátu máš poslouchat. Příště se na tebe vykašle a zůstaneš sedět doma.“

Když viděla tu našpulenou pusu, nemohla odolat s posledním rýpavým dodatkem „a počítat příklady.“

„Příště chci jít na hřiště sám. Proč nemůžu? Kluci taky chodí sami.“

„Kluci mají rodiče deset metrů od hřiště. Ty to máš dva kilometry po silnici a pak další kilometr podél lesa. Navíc je hned vedle hospoda a v ní spousta ožralých debilů. Běž spát a o všem přemýšlej.“

Natáhl se po pivu.

„O všem přemýšlej? Vždyť se mu jen nechtělo jít domů.“

Chvilku mlčel a pak obratem zatočil.

„Ráno půjdu za Honzou. Vezmu u něj jen pár věcí. Auto nechám doma.“

„Má pršet,“ kontrovala.

„Tomu uvěřím, až ten déšť uvidím.“

„Fajn. Jestli pršet nebude, můžeš ho vzít sebou.“

Kluk se zastavil ve dveřích a čekal, co táta řekne.

„Vyrážím v osm. Jestli budeš spát, jdu bez tebe.“

Pověsil vlhký ručník na topení, natáhl přes sebe oprané tričko a sáhl po kartáčku. Zrcadlo ho znervózňovalo. Nemohl na sebe koukat. Myšlenky mu létaly hlavou jako hejno splašených racků.

Z ložnice vycházelo slabé bledé světlo. Vešel dovnitř. Pod displejem telefonu se v matných konturách rýsoval její obličej. Lehl si vedle ní a pokusil se rychle usnout. Postel se okamžitě změnila v tvrdou zem zvlněnou kořeny staletých stromů.

Po třech hodinách převalování to vzdal. Telefon už dávno zhasl. Spokojeně spala. Sešel dolů, natáhl se na gauč a zapnul televizi. Dokument o slavném hollywoodském herci nevnímal. Duchem byl v lese, jen pár desítek metrů od hřiště.

II.

Po měděném nebi se v baldachýnových brázdách táhly prsty dlouhých mraků. Jarní vítr čechral širé zelené louky a nesl sebou pepřovou vůni kopytníků, kterou ve velkém kradl z bukového lesa na západní straně. Částečně zpevněná cesta z výšky připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby.

Déšť. To určitě, pomyslil si. Ti pošahaní šašci, co předpovídají budoucnost z křišťálových koulí, by v rámci rovnoprávnosti mohli brát totožný plat jako meteorologové. Odvádějí stejně dobrou práci.

Měl ruce v kapsách, v podpaží velkou složenou tašku a na hlavě džínovou kšiltovku. Kluk šel dobrých deset kroků za ním. Funěl. Jeho krátké nohy nestačily držet tempo s tátou. Mohl by zpomalit a počkat na něj, ale nechtěl. Už v půl osmé ráno mladej přešlapoval u dveří ve své oblíbené modré bundě. Dokonce si do hluboké kapsy sám přibalil pláštěnku. Hned ho napomenul a přinutil k výběru jiné bundy. Ideálně té červené, co nemá zip a natahuje se jako běžné tričko. Ještě spala když odcházeli. Za brankou mu dal ruku na rameno. Kluk zaklonil hlavu a pohlédl do tázavých modrých očí, za nimiž spočíval letmý stín vzteku. Po chvilce z něj ruku sundal, otočil se, nasadil dlouhý krok a zmizel mezi mladými břízami.

"Potraviny u Jana & syna". Jasně rudý název malého krámku byl vidět už z dálky. Před dvěma lety si Honza dokonce nechal nápis ozdobit červeným neonovým tubusem, který se ovládal zevnitř. Jakoby to mělo mít nějaký smysl, když ten chytrák zavíral před šestou hodinou. Krámek stál hned vedle hlavní silnice spojující dvě města a kousek za ním vyrůstaly první domy obce Černousy, k nimž vedla podobná cesta, po které se právě blížili k obchodu.

„Dej mi dvě konzervy s rajčaty, pak tu jarní cibulku, mleté hovězí a jeden pack Bílého ďábla po šesti.“

„Čistě hovězí nemám, jen mix vepřového s hovězím.“

Pokrčil rameny a mávl rukou směrem ke starému příteli.

„Budiž.“

„Co budeš vařit?“

„Špagety.“

„Ty mám taky. Dokonce echt italské.“

„Kdybych potřeboval pastu, tak si řeknu. Ještě mi dej jeden puk,“ ukázal na zásobník nad pokladnou. „Modrou lišku.“ Okem spočinul na prosklené lednici. „Můžeš taky vytáhnout ty dva studený ležáky.“

Stáli na verandě opření o zábradlí a popíjeli pivo. Kluk si hrál s o dva roky mladším Františkem. Kopali do míče. Dvě staré hrušně dětem sloužily jako jediná branka, kam se každý z chlapců snažil poslat gól. Prameny dlouhých šedivých vlasů povlávaly Honzovi ve větru. Netečně, možná trochu závistivě oba pozorovali tu dětskou hru a nekonečné nadšení. Otočil uzávěr puku, zalovil v krabičce a vložil si sáček pod horní ret.

Honza se volnou rukou podrbal ve vousech.

„Teď se teda cejtíš jako kdybys jsi si zapálil normální cigáro a zároveň vnímáš i stejný účinky?“

„Cítím nástup nikotinu a klid, kterej mi ulehčuje poslouchat ty tvoje otázky. Teda jo. Asi to funguje.“

„Tyhle výstřelky mladých lidí. Dřív člověk aspoň věděl, co kouří a jaký sračky do sebe pumpuje. Tohle je běh s klapkama na očích. Netušíš do čeho narazíš. Víš co myslím? Žádný pořádný studie. Za deset let ti třeba začne uhnívat jedna noha. Vůbec nebudeš vědět proč, ale dáš si do huby další pytlík s nikotinem, aby jsi se uklidnil.“

Naklonil hlavu do strany a povytáhl obočí.

„Kouřit normální máčka, tak mi do deseti let začnou třeba hnít plíce. Rozdíl je v tom, že až půjdu s tou nohou do nemocnice nebudu smrdět kouřem.“

„Jak můžeš současně pít to pivo? Na krabičce se píše, že během užívání nemáš pít ani jíst.“

„Bože,“ povzdechl si.

„Toho lotra se nedovolávej. Ten nás má dlouhodobě u prdele.“ Na moment se odmlčel. „Co doma?“ prohodil Honza nenuceně, napil se piva a koukal někam do dálky.

„Na bojišti klid. Oba generálové sedí ve svých stanech na kopci, popíjejí koňak a lámou si hlavy s budoucí strategií. Jeden generál se má ale stále na pozoru. Poblíž stanu se prej pohybuje otravnej zvěd.“

„Musíš pořád mluvit v metaforách a bejt tak sarkastickej? Stačí říct ‚ujde to, nehádáme se, i když se nemůžeme vystát.‘ Vidíš? Nic na tom není. Měl jsi do toho tenkrát praštit s holkou odtud. Viděl jsi někdy ten starý televizní rozhovor, kde o vztazích mluvil Muhammad Ali? Narazil si černou holku ze sousedství a měl se dobře. Stejný zájmy, stejná záliba v exotický kuchyni i náhled na svět.“

„O čem to zase plácáš? Petra je přeci bílá jako sníh.“

„No a? Asi jsem to podal zavádějícím způsobem. Klidně jsi mohl začít chodit s nějakou zdejší slušnou cikánkou. Na barvě nezáleží, ale na prostředí, které tě formuje ano. Ženský z velkých měst jsou úplně jiný. Ty jsi venkovskej kluk, chápeš poměry mezi místníma lidma, spokojíš se s málem a máš bližší vztah k přírodě. Ostatně, bydlíš u lesa. Městská holka se jen těžko usadí. Obklopují ji vysoké věžáky a sama už z principu míří vysoko. Pak se zaláskuje do vesnickýho balíka a mozek přestane pár měsíců normálně fungovat. Jenže je to dočasný. Náhle vystřízliví, dojde jí, že má dítě, žije v lese a vlak dávno opustil depo. Co teď? Velký sny začaly rezivět a zůstaly ležet na střechách těch věžáků. Začne teda doma aspoň dělat dusno. Žádnej rasovej původ, ale to, kde vyrůstáš. V tom vidím určující rysy a problémy soužití.“

„Úžasný. Nevěděl jsem, že fušuješ taky do psychologie. Měl by jsi to tu zavřít. Vlastně ne! Stačí objednat novej neonovej nápis: "Moudrý rady od starýho páprdy". Za prvé, nejsem kluk. Bude mi čtyřicet. A Muhammad Ali? Ten chlap měl za život tři nebo snad čtyři manželky. Taky dost pochybuju, že nějaká pocházela přímo ze sousedství, ve kterým sám žil.“

„Říkej si, co chceš, ale vžij se do toho, co ti teď řeknu. Vyrůstáš ve velkým městě, bydlíš v luxusním bytě. Každej z tvýho okolí se ohání inženýrským titulem nebo doktorátem. Je ti automaticky předurčeno pohybovat se ve vyšších kruzích a dosáhnout pokud možno určitý mety. Máš to v sobě zakořeněný. Vypěstuješ si na tom závislost. Stejně jako ty s tím zlozvykem, ze kterýho si akorát odstranil smrad. Chápeš?“

„Chápu. Já žiju v zapadákově, jezdím do vsi starou Felicií, mám středoškolské vzdělání a na krku hypotéku. Čili je mi předurčeno padesát let dřít jako vůl a dost možná zkapat v chudobě, někde pod mostem. Nemůžu se nikdy vyšvihnout. Kdepak. Tyhle dveře jsou zamčený na deset západů.“

„Ale můžeš. Vždycky můžeš. V tvým případě by ale šlo o nečekaný bonus. Něco nad rámec toho, co ti bylo dáno do vínku. U tebe by šlo o krok vpřed. Pro Petru to byla zpátečka. To je přesně ten důvod, proč to u vás ve vztahu tak drhne. Jste jako den a noc.“

Nevěděl, co na to má říct. Umístil použitý sáček do malého kontejneru nad uzávěrem krabičky. Pak do sebe naráz nalil zbytek piva, zmačkal plechovku a hodil ji do malého koše vedle dveří.

Honza zmizel v útrobách krámku a za chvilku se vrátil s naditým pytlíkem. „Hej kluci! Na záhoně za domem začínají řádit slimáci. Ten salát je můj, nehodlám se o něj s nikým dělit. Tady máte sůl. Dejte jim, co proto.“

Nadšení kluci popadli munici a zmizeli z dohledu. Chtěl vyrazit za nimi.

„Kam se ženeš?“ divil se Honza. „Mám ti donýst taky sůl? Zahnal jsem ty pacholky záměrně. Poslouchej. Ještě jsem měl zavřený krám, když tudy projelo několik policejních aut. Než jsem se vysoukal z postele a došel k oknu, byly pryč. Podle sirén bych hádal tak čtyři. Koukáš na webové stránky okresu nebo aspoň na ten Facebook? Někdo v obci se včera ztratil. Teď nevím. Možná se ten někdo nevrátil domů. Tak něco. Na tom nesejde. Všechny ty zprávy najednou zmizely. Prostě jen tak. Vrátil jsem se z hajzlu, sedl znovu k počítači a už to bylo fuč. Máš přeci známýho u policie, ne?“

„To jako myslíš, že mi Luboš oznamuje každej výjezd, kterýho se účastní? A ne. Nevím o tom nic. Vstal jsem, dal si snídani, naštípal dříví na večer a vyrazil rovnou sem. Každej nemá čas hned po ránu čučet do počítače.“

„Není ti něco? Poslední dobou bejváš příjemnej jako buldok s podebraným zubem, to je fakt. Ale teď to vypadá, že toho buldoka ještě někdo nakopal do koulí.“

„Promiň. Já jen, že se to už dlouho táhne a nevím kdy to skončí.“

Honza si ho měřil od hlavy k patě. Znal ho dlouho. Jako kluk si k němu do krámu chodil pro žvýkačky. Tenkrát se to tu jmenovalo "Potraviny u Jana & Silvy". Cítil lítost.

„Víš co? Stavte se zítra na večer všichni tři. Dáme nějaký maso na gril, načneme basu a v regálu mám i nějaké to víno pro tu tvojí.“

Mírně se na Honzu usmál.

„Ještě ti zavolám.“

III.

Posekal zahradu, prokypřil kompost a stihl zvládnout i vaření v kuchyni. Avizovaný déšť nikde. Celou dobu koukala na televizi. Předhodil jí nápad s grilováním. Netvářila se zrovna nadšeně, ale ujistil ji, že si může přivést Romanu, která je pro každou srandu. Honza má navíc tuhle praštěnou ženskou rád. Určitě mu to nebude vadit. Bylo to jako mávnutí kouzelným proutkem. Začala se taky těšit. Dokonce všude vyluxovala a vytřela podlahy, aby zítra odešli z čistého domu. Oni dva mezitím venku dávali dohromady ptačí budku. Stačilo už jen přibít stříšku ze smrkového dřeva.

Dětské ruce tlačily na dřevo. On přiložil hřebík a chystal se k ráně kladivem.

„Tati? Ta modrá bunda…“

Stiskl rukojeť kladiva tak pevně, až mu zbělaly klouby. Kladivo zůstalo viset ve vzduchu. Probodl syna pohledem.

„Mlč,“ zasyčel.

Hotová budka se pohupovala na háčku pod pergolou. Vítr nabíral na síle. Snášející se tma oděla zahradu do černého saténu. Seděli na lavičce a koukali na černá mračna nad sebou. Ohlédl se doleva. Zpoza domu do zahrady začaly pronikat záblesky modrých a červených světel. Zadní dveře se prudce otevřely. Měla už na sobě noční košili a ve tváři zvláštní výraz.

„Hledá tě policie, Tomáši.“

K zemi dopadly první provazce deště.