Seděli jsme na zahradě Škvarýšovy vily. (Mimochodem, Škvarýš nevlastní žádnou vilu a ta vila nemá zahradu.) Škvarýš začal povídat:

„Víš co mě štve, Danny? Když se mi lidi snaží říct, co mám dělat: Škvarýši, udělej toto, Škvarýši, udělej tamto... ostatní ať si klidně ostatňují, ale mě ať nechají být.“

„Já ti rozhodně nebudu říkat, co máš dělat. Nerad lidi do něčeho nutím.“ odpověděl jsem.

„To chápu, Danny. Však jsi taky můj nejlepší kámoš. Například taky máš rád písničky Franka Zappy.“

„Jo Škvarýši, ten je vynikající. Perfektní texty. Ale ta hudba se musí nějakou dobu naposlouchat, na první pokus může znít disharmonicky.“ konstatoval jsem.

„Víš Danny: život se asi taky musí naposlouchat. Když jsem byl malej, furt jsem s něčím nesouhlasil a teprve postupem času zjistil, proč je všechno tak, jak je.“

„To je moudré,“ usmál jsem se, „taková analogie by mě asi nenapadla.“

„Tvoje literární tvorba Danny, to jsou právě samé analogie a příměry a srovnávání: proto ji mám taky rád,“ usmál se na oplátku Škvarýš.

„Jasně Škvarýši: člověk chce lidem něco sdělit, ale je to málo sdělitelné, tak musí použít příměr.“

„Vlastně je tak trochu každý ve svém světě. A ty světy se prolínají jenom někde a nějak.“

„To by mohla být myšlenka dne,“ vstal jsem ze své židle. Nechal jsem Škvarýše v jeho světě. Podíval jsem se na zahradu: všechno kolem květě. Brzo bude květen.