Tři lžičky žluče
Léto
co pálí
jak mráz.
A stíny se lepí na stěny
jak vzpomínky,
který jsem nezvala.
Otisky.
Dlaní.
Tvých rtů.
Ležím.
A ticho mi buší v hlavě
místo srdce.
Buší.
A buší.
Křik místo pravdy.
Kopanec místo díku.
Kůrky hořkosti.
Tři lžičky žluče.
Sesypaný prach
na miskách vah.
A louže lží
v hraných omluvách.
Oheň,
který nechce hřát.
Bolest se nosí hůř,
když nikoho nezajímá,
kolik váží.
Věřils,
že přijde vzkříšení.
Ale jak,
když duše přestane cítit
blízkost?
Když si myslíš,
že prázdnota
je věrnější
než lidé?
Nemám co dát.
Už nemám
co dát.
Komentáře
@Benetka: Skládanko hezká z kouzelných chvil... Takhle Tě neznám. Tyhle verše jsou plné bolesti ... Tu první větu ti asi někdy ukradnu. |
Tak... To už bude asi loupež na druhou. Páč já ji ukrad Honzovi Nedvědovi... Musím kápnout božskou prostě no... :D https://www.youtube.com/watch?v=lh1TqRvTsIc&ab_channel=blazek3822 |
@Rhodesien: Depka je snad nejlepší autor. Skvělý! I euforie je. Na neutrál to většinou nejde. Dík |
K tomu snad ani komentář netřeba .. tak jen, že jsem četla a šel mráz po zádech... |
Tak já půjdu spíše ke způsobu vyjádření, obsah je tvůj a určitě není cizí nikomu. Ale jako báseň je spíše na jedno, dvě čtení a pak vnímám, že je to o tobě (v pořádku) a pro tebe (také v pořádku). Ale chci-li, aby mne vtáhla jako "spoluautora", tedy abych nejen konstatoval, že někdo má bolest, ale také sám aktivně hledal důsledky pro mne, pak jednoznančně méně znamená více. Třeba i proto, že v první části básně použiješ řady hezkých obrezů či metafor av druhé už jen samé naříkání. Jen pro zpětnou vazbu, jak bych to viděl já, aniž cokoliv přidám. Dodám pár příkladů: Sesypaný prach ...na miskách vah... Sesypaný prach je krásný, silný obraz vyjadřující zkázu, ta je rozhodujcící, nenapravitelná (prach), hledání viníka je už zbytečné. Nebo: Proč vážit bolest, která nikoho nezajímá. Určující je, že nezajímá, bolest jako bolest. V ppředposlední sloce už zevšeobecňuješ, nejde o lidi v kontextu, ale o konkrétního jedince. A poslední sloka už je nářek, jako by nebyl slyšet od počátku dost hlasitě. Takže, ano, je to upřímná báseň, ale křičená do světa bolestí natolik naplněného, že, jak to ostatně sama píšeš, začíná být lhostejná. Stíny se lepí na stěny jak vzpomínky, který jsem nezvala. Otisky. Dlaní. rtů. Ticho buší v hlavě Buší. A buší. Křik místo pravdy. Kopanec místo díku. Kůrky hořkosti. Tři lžičky žluče. Sesypaný prach A louže lží v hraných omluvách. Bolest se nosí hůř, když nikoho nezajímá, Věřils, že přijde vzkříšení? |
@a2a2a: Tak já půjdu spíše ke způsobu vyjádření, obsah je tvůj a určitě není cizí nikomu. Ale jako báseň j... Díky Jiří za vidění jinak. Zajímavý... jak tvoje kratší - údernější verze vlastně není význam. Otáčí.. Třeba úplně v posledním verši. Zkusím |
@a2a2a: Tak já půjdu spíše ke způsobu vyjádření, obsah je tvůj a určitě není cizí nikomu. Ale jako báseň j... Ještě k té bolesti... není bolest jako bolest, jsou malé, větší.. pokud se o ní nepodělíš (třeba že se svěříš), může být větší (těžší ji nést) ... Bolest se nosí hůř, když nikoho nezajímá, kolik váží. |
@Kumiko: Ještě k té bolesti... není bolest jako bolest, jsou malé, větší.. pokud se o ní nepodělíš (třeba ž... @Kumiko: Ještě k té bolesti... není bolest jako bolest, jsou malé, větší.. pokud se o ní nepodělíš (třeba ž... Já nyní nechci podrobně vysvětlovat, chci, abys věděla, že když jsem ti napsa, že ti tvé básně lze věřit, že to je nejvíc, bolest jako pojem je tak silná sama o sobě, že není třeba vážit, dokonce ani by neměla, protože každá bolest je tak velká, jak velice je vnímána, takže zdánlivě malá bolest bolí hodně. Forma básně je už pak jakási nadstavba, kde moc dělá zkušenost, talent sám o sobě je jen začátek. Je dobře, že se vyléváš, že neskrýváš, jen víc počítej se čtenářem, že je také vnímavý a má radost, když se přistihne, že rozumí i mezi řádky. |
Skládanko hezká z kouzelných chvil...
Takhle Tě neznám. Tyhle verše jsou plné bolesti a beznaděje...