Autor nežádá literární kritiku
Emoce
Večer se vpíjí do oken
a stesk sedí v rohu
jako tichý host,
neříká nic, jen čeká,
a my víme, že je tu zas.
Smutek chodí bosý,
šlape po dřevě podlah,
každým krokem připomíná,
co všechno už není.
Ale někde v hlubinách ticha
zašeptá hlas, tenký jak vlas -
možná naděje,
možná jen ozvěna.
Víra, ta se nezjevuje v jasu,
spíš v trhlině
mezi dvěma dechy,
v tom co nevidíš,
ale drží tě nad vodou.
A štěstí?
To nepřichází s fanfárou,
jen na chvíli
zachytí slunce na tvé dlani,
než ho pustíš dál.
Komentáře
@gabi: Ťažko uveriť, že si to stále ty, ale verím a opäť chválim Gabi co jsem v důchodu, mám více času na čtení spousty poezie a snažím se z toho čerpat inspiraci. Jsem rád, že se mi to snad i daří. Zamiloval jsem se do francouzské poezie. A děkuji za milá slova. |
@Gora: Ten čas ti skoro závidím. Druhou tvůrčí mízu naopak přeji! Děkuji. Využívám čas pokud možno smysluplně. Neumím se nudit. |
@Evženie Brambůrková: Tak to prostě v životě chodí. Ale báseň je moc pěkná. Děkuji za milá slova. |
docela pěkné