Před pár dny jsem zavítala do našeho obchodního domu Krakov. Je to hezké místo a není to daleko.

Procházím kolem Tescomy a najednou se je mně připojí myšlenka: „Chtěla jsi koupit novou formu na bábovku!“

Tak šup dovnitř. Prodavačka je mezi regály a to je dobře. Ne že bych chtěla krást, ale nebude mne otravovat dotazy, co tam vlastně chci.

Nacházím velký poutač nad policemi, který hlásá: „Vše na pečení.“ A tak honem za svým cílem.

Je tam, přátelé! Jednoduchá, krásná a skoro jako dvojče té mé chudinky staré, oprýskané.

Mažu si to k pokladně a paní prodavačka se ke mně vrhá jako jestřáb.

„Mohu vám nějak pomoci? Hledáte něco?“ Je milé, že se chce o mne postarat. A také proč ne? Vlasy mám bílé, na očích brýle, oprané plátěné šaty také neukazují na žádnou modelku (venku je tak 35 ° a na nějakou parádu není nálada).

„Ne, děkuji, já už jsem si vybrala.“ Postrkávám před ní formu, která tam spořádaně čeká.

„Jen to? Nic jiného?

„Ne, jen toto, ta stará se už oprýskala a je čas na novou.“ Že jsem nedržela hubu.

„A zkoušela jste tu formu vymazat máslem, nebo olejem a vysypat?“ Nějak jsem zatím nechápala, že jsem dostala tu nejlepší radu ve svém životě. Pak mi to došlo.

„ Drahoušku,“ promluvila jsem zase nyní já laskavým hlasem, „ bude mi sedmdesát a peču celý život. Opravdu si myslíte, že jsem takový starý trotl, který by to nevěděl?“

Určitě to nemyslela zle, jen dělala svou práci. Začala se omlouvat, dokonce mi i bez zákaznické karty, jen přes mail, vyhledala slevu. I když to zase moc nevylepšila.

„Máte mail?“ Ano, přátelé, mám mail, i chytrý telefon a jsem gramotná. Možná jen vypadám nenápadně, ale chodila jsem i dlouhá léta do školy.

„A můžu se zeptat, jak dlouho jste měla tu předchozí formu?“ Snaha o konverzaci neutuchá.

„Asi tak 20 let. Možná i proto, že jsem ji vymazávala.“

Zaplatila jsem a raději už šla.

„Na shledanou.“ Jen to asi tak brzy nebude.