První haiku v této sérii je pouze variací na dílko písmáckého autora hototo, takže, pokud by se objevily nějaké tipy, část z nich patří jemu.

Velmi. Vlastně všechny .. Ticho na školním dvoře je stejně podivné jako opuštěné houpačky na hřišti... tak divné, až znepokojivé. Ty hřbitovní se mi trefily do nálady, byla jsem včera na jednom beskydském hřbitově, který vypadá víc jako lesopark, všude přirozené nešlechtěné rostliny, keře... Člověk by tam chtěl zůstat ;) A blížící se bouřka mě odjakživa přitahovala. Někdy i ptáci zkoušejí křídla proti bouřkovému větru, blázni, krásní. Pitka po pohřbu je něco, co se mě hodně dotýká... lidi se sejdou, ano, ale "oslavovat"..? Díky za skvělé miniatury s přesahem.

Haiku príliš nerozumiem, ale týmto áno...obrázky, ktoré si viem predstaviť, súzniem s nimi...nádherné svatojánky...a pitka po pohrebe? Nechodila som na kary, urážalo ma, čo sa na nich často dialo, nechcela som byť súčasťou, ako dieťa som som musela byť na kare babičky, prostej dedinskej ženy s ťažkým osudom, doteraz si pamätám, ako jeden povstal s pohárikom a začal - vážené súdružky a súdruhovia...nedávno mi zomrela švagriná, po uložení urny sme celá rodina  rozprávali o živote,  jej aj našich a bolo to veľmi príjemné, také akési očisťujúce a uzavierajúce kapitolu jedného z nás...  

Janino,

já jsem viděla v životě opuštěných hřbitovů docela dost a je vlastně paradoxem, že to byly jednak opuštěné německé hřbitovy v Sudetech a na druhé straně židovské hřbitovy ponechané nějako dobu zcela jen matce Přírodě. Nezapomenu na čištění a rekonstrukci židovského hřbitova v Olomouci. Dost to připomínalo osvobozování mayských pyramid od pralesního porostu.

Všechno omšelé a poznamenané zubem času bylo pro staré Japonce velmi inspirativní, často psali haiku o vadnutí květů, patině stáří na stavbách a o polozapomenutých příbězích. Takový styl haiku i mně velmi zajímá.

Hanko,

za tenhle tvůj komentář ti moc děkuji a vážím si ho. Já jsem vždycky chtěla psát haiku, která by dokázala oslovit každého, nejen "haikaře", kteří by nad nimi odborně diskutovali. Často je ale mnohem těžší psát srozumitelně a jednoduše než jen "správně" podle předepsaných regulí.

pro mě - To ticho a V dálce už blesky

ty obrázky vidím :)

První den prázdnin je za mě nejčistší, má to atmosféru a zároveň lyrický subjekt zůstal za fotoaparátem. Oproti tomu třeba v Pitce po pohřbu cítím ironii lyrického subjektu, a to nejen v kontrastu vrby a hostiny, ale už v samotném negativně konotovaném slově "pitka".

dadi,

kdysi jsem bydlela za velkou pavilonovou školou na sídlišti, takže jsme byli zvyklí na ten křik a povyk před začátkem vyučování, o přestávkách a když pak děti pádily ze školy pryč. O prázdninách pak bývalo v našem bytě velmi zvláštní ticho... Asi tak zvláštní ticho jako když nejezdily nedávno žádné vlaky směrem na Hustopeče nad Bečvou...

Snakeu,

stále se probírám "Chrámem plným květů" a všímám si třeba i toho, jaká témata byla ve starém Japonsku velmi frekventovaná a oblíbená. Kupodivu bývala častým námětem i smuteční vrba. (Ty jsi taky nedávno psal haiku o smuteční vrbě.) Já o smutečních vrbách moc často nepíšu, věnuji se spíš hřbitovům, světluškám nebo strašákům polním, což jsou taky velmi časté japonské náměty. Jednu smuteční vrbu ale mají u sousedů - přímo za naším plotem. Pitky se tam sice konají, ale tu pohřební pitku jsem si vymyslela, aby haiku mělo jakousi "haikovou logiku".  

Mně se haiku stávají jen málokdy, ale tento týden se mi jedno stalo. Vypadalo to takto:

Červený panák!

Přesto přes bílou zebru

přelétl holub!

..."Přechodová" senrjú zveřejním zas někdy příště.

Já mám "přechodové" haiku jen jedno, ale byl to zajímavý zážitek:

uhýbám stranou ---

přes zebru na zelenou

chmýří bodláku

Jinak ani mně se haiku nestávají moc často, ale já to vidím jinak, pokud se nestanou, prostě je nenapíšu,

ale to je otázka osobního nastavení, ne každý to musí vidět stejně jako já. Ostatně mnohokrát jsme se bavili o tom, že se v Japonsku pěstovalo haiku i jako "hra na haiku", když se například texty konstruovaly kolem určitého kigo - byla to svého druhu "kavárenská" zábava. Já osobně bych taková svá haiku jako haiku neprezentoval, ale někdo jiný se na to dívá jinak a je to tak v pořádku...

Hájku nerozumím nezajímám se a vlastně ani nechci. Kašlu na to. Takže mě to míjí. Ale Japonci jsou mi celkem sympatičtí. Je to zvláštní národ.

To první nepotřebuje nadpis. Vlastně haiku by nemělo mít nadpis / název. Mělo by si vystačit bez této nápovědy samo o sobě. Ale líbila se mi všechna. Pěkná atmosféra.

Svatojánky na hřbitově bych někdy chtěla vidět.

Snakeu,

těší mě, že nevyžaduješ od haiku za každou cenu autenticitu a autorův osobní prožitek. Některé náměty a některé situace nutí člověka přemýšlet o tom, co by se mohlo stát, ač se to zatím ještě nestalo. Pro mne je velmi inspirativní právě jeden přechod ve městě, nad kterým "hlídá" velká kamera. Nedaleko přechodu jsou stromy a velké trvalkové záhony, takže senrjú, které posílám, je sice vymyšlené, ale velmi reálné:

Krátká zelená?

Mezi bílými pruhy

drť z ulit šneků.

Benetko,

Japonci jsou sympatičtí už tím, že nakonec vždy přijdou právě oni.

Radovane,

i některá japonská haiku mají nadpis, ale je fakt, že drtivá většina nadpis nemá. Já se pokouším psát haiku tady na Písmácích pro všechny a ten nadpis bývá nápovědou, jak haiku chápat, jak mu rozumět. Ortodoxní haikaři si mohou samozřejmě nadpis odmyslet.

Jsem ráda, že se série líbila. Zatím to bylo jen takové pel mel. Příště se zaměřím na jedno jediné téma.

Jamardi,

na hřbitově bývá světlušek fůra. Celkově na hřbitově bydlí spousta nejrůznějších stvoření kočkami a ježky počínaje a kunami a sovami konče. I v noci bývá na hřbitově velmi živo, protože duchové zvířátkům nevadí.

Světlušky jsou moje oblíbené téma, takže posílám jedno světluškové senrjú:

Výpadek proudu -

Pod lucernami v parku

zbyly světlušky.

proč mám 4 aviza? Avizo se tu dá, díky bohu psát cíleně... prozkoumej možnosti :)

@dadik: proč mám 4 aviza? Avizo se tu dá, díky bohu psát cíleně... prozkoumej možnosti :)

Dadi,

dobrá, budu ti už posílat pouze cílená avíza.

:) já myslím, že všem, ne?

@dadik: :) já myslím, že všem, ne?

Ne, zareagovat přece můžu kdokoli na cokoli - když chce.

@Varvara: Ne, zareagovat přece můžu kdokoli na cokoli - když chce.

jasně že je to na každým, jak to tu bere :)

@Varvara: Radovane, i některá japonská haiku mají nadpis, ale je fakt, že drtivá většina nadpis nemá. Já s...

Já jsem taky spíše anarchista co se pravidel haiku týče, však jsem toho schytal! Navíc mě ta klasická, vše dodržující, pohlednicová... už moc nebaví.

@Varvara: Snakeu, těší mě, že nevyžaduješ od haiku za každou cenu autenticitu a autorův osobní prožitek...

Víš, jak to s makoto mám, vyžaduju ho především sám od sebe (a pak taky od autorů, které chci zařadit do sborníku), ale jinak se učím být tolerantnější. Haiku jako hru ostatně využívám taky - jako učitel v rámci tvůrčího psaní při práci s žáky.

Radovane,

já píšu zásadně haiku pro "běžného čtenáře", který o původních (prý) ortodoxních japonských pravidlech pro tvorbu vůbec nic  neví. Vše musí pochopit tenhle "běžný čtenář" bez berličky nějakého vysvětlujícího výkladu či odborného komentáře. Kladu si spíš otázku, zda pořád ještě mohou fungovat haiku jakožto pseudojaponérie na tradiční japonská témata jako jsou například: měsíc(hlavně v úplňku), sakury, hřbitovy, strašáci, okvětní plátky(odkvétání obecně), pivoňky, chryzantémy, rozličný hmyz mouchami počínaje a vážkami a motýli konče atd, atd, atd. Kdysi, před jedenácti lety, když jsem přišla na Písmák, byly takovéto pseudojaponérie v kurzu a čtenáři je měli rádi. Dnes už jsem váhala se zveřejněním svých dalších strašáckých haiku (viz Zapomenutý). Vždyť dnešní děti ani nevědí, co strašáci byli a nedokážou si je představit. A modernisté by mi mohli vyčítat, že nejsem patřičně "autentická" a že nejdu s dobou. (Modernisté dokážou otrávit všechny kategorie poezie včetně haiku!)