„Dějiny... celé společnosti, jsou dějinami třídního boje“

Karl Marx

Klasika v novém kabátku

Vždy jsem měl neodbytný dojem, že nihilismem prolezlý román Běsi (1873) se pod dominantními díly jako Zločin a trest (1866), Idiot (1869) či Bratři Karamazovi (1880) spíše krčí v pozadí. Oproti jiným románům vycházejících z rozervané duše jednoho z vrcholných představitelů kritického realismu, se Běsi neodlišují větší komplikovaností nebo snad záludností, jelikož vysoké nároky na oko čtenářovo se konzistentně táhnou prakticky celým dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského. Za menší oblibou této politické satiry stojí spíše chladná odtažitost, všeobjímající temnota a zlověstné, takřka katastrofické vyznění ústřední dějové linky. Prvotní zkoumání sorty různorodých lidí na periferii fikčního ruského venkova obohacené o řadu filozofických úvah postupně přechází do skličujícího dramatu, aby se následně překlopilo do „hororové“ stoky, v níž si čtenář naplno uvědomí drtivé důsledky morálního nihilismu. Proč si ale vlastně připomínat zrovna náročné Běsi namísto zmiňovaného Zločinu a trestu, který je všeobecně vnímán jako nejznámější a nejoblíbenější dílo Dostojevského?

Důvody mám hned dva. Toho prvního si čtenář může všimnout na okolních obrázcích. Nakladatelství Rybka Publishers se začátkem roku pustilo do aktualizovaného vydání vybraných děl Dostojevského. Běsi se mohou pochlubit velkorysým, řekl bych až nadýchaným zpracováním. Pevná vazba, doprovodné vnitřní i vnější grafické ilustrace výtvarníka Michaila Gavričkova, léty prověřený překlad Taťjany Haškové a Jaroslava Huláka. Jako bonus mužů zmínit i zajímavý doslov prozaika, historika a filozofa Vladimira Kantora. Do černých a bílých barev oděná kniha připomíná šperk, který jsem se po rozbalení obával otevřít, abych svou neopatrností nepoškodil vazbu. Jen škoda absence na pevno všité textilní záložky. U takové objemné bichle by dle mého mínění mělo jít o samozřejmost.

Druhý důvod se částečně váže k aktuální světové situaci. Spousta lidí má dnes tendence vypudit ze svého života vše, co byť jen vzdáleně zavání Ruskem. Na jednu stranu to vlastně chápu, a pokud někdo odmítá kupovat určité produkty, jelikož se nechce podílet na podpoře ruského průmyslu, nemám s tím vůbec problém. Odmítat ale duševní stravu v podobě významných ruských literárních děl mi přijde poněkud přehnané. Kromě jmen jako je Lev Nikolajevič Tolstoj či Alexandr Sergejevič Puškin, patří Dostojevskij stále mezi nejoblíbenější literáty a rozhodně nejde o náhodu. Jestli má v současnosti smysl číst nějakého staršího ruského autora, pak určitě Dostojevského. Pravda. Jeho filozofické myšlenky nabízejí povětšinou jen hromadu otázek, proti nimž stojí totožný zástup protiotázek. Neoddělitelná fixace na náboženskou tématiku navíc může pro někoho představovat významnou překážku, ale i přesto si myslím, že jeho knihy mají stále co nabídnout. Realistická kritika sociálních témat je pouze špičkou ledovce, kolem něhož se táhnou zbytky romantismu, titanismu, propracované psychologie postav a rovněž principů pozvolna se rodícího naturalismu, který naplno rozvinul až francouzský spisovatel Émile Zola s knihou Zabiják (1877). Přejděme tedy nyní k samotné osobě Dostojevského a pak rovnou i k jeho nejnáročnějšímu románu.

Zrozen v nebi, vláčen peklem

Nemá smysl zaobírat se detailní biografií. Stačí si otevřít Wikipedii nebo libovolnou volně dostupnou bakalářskou práci a získáte dokonalý obraz života jednoho z nejslavnějších spisovatelů všech dob. Zaměřím se proto pouze na tu část života, která vyplňuje prostor mezi zrozením autora a napsáním románu Běsi. I přesto ale budu víceméně klouzat po povrchu a vynechávat spoustu vedlejších událostí. Tedy k věci.

Narozen v Moskvě roku 1821, ale trvale spjat s Petrohradem, kde prožil své největší úspěchy i pády. Jestli by jste se dozajista nechtěli narodit v nějaké historické epoše, tak určitě v Rusku 19. století. Vysoké procento nezaměstnanosti, chudoba na každém kroku, statisíce duší zlomených alkoholismem, kriminalita, otroctví a s tím související tvrdá ruka feudalismu. Dostojevskij měl však štěstí. Jeho otec Michail byl významným lékařem v Mariinské nemocnici pro chudé, kde pracovala i matka Maria. Oba rodiče byli silně věřící lidé spadající pod křídla pravoslavné církve, což mělo zásadní vliv na osobnostní rozvoj Dostojevského. Rodiče rovněž netrpěli materiálním nedostatkem a na svém statku si drželi nemalé množství nevolníků. Dostojevskij měl zajištěnou perfektní výchovu, která mu měla pomoci obstát v aristokratickém prostředí. Právě to přinášelo z dnešního pohledu poněkud bizarní postupy. Již ve čtyřech letech mu chůva hodiny předčítala nejvýznamnější díla světové literatury. Od DantaAlighieriho až po Williama Shakespeara (pokud si dobře vzpomínám, tak v obdobném věku mi mamka četla Honzíkovu cestu). V pěti letech už Dostojevskij uměl číst a psát. Nemá smysl zdůrazňovat, že četbu a psaní si osvojoval ustavičným studováním Bible.

Přejděme do mladických let. Dostojevskij o psaní projevoval zájem od útlého věku. Kratičké eseje, povídky, pokusy o poezii. Otec tyto hrátky se slovy dlouho toleroval a bral je jako nevinného koníčka zvídavého chlapce. S příchodem dospívání ovšem zájem o psané slovo neopadal. Naopak. Dostojevskij reálně pomýšlel na spisovatelskou dráhu. S tím už měl otec Michail problém, protože ve spisovatelství neviděl zaměstnání poskytující materiální jistotu. Do vojenského technického učiliště nastoupil mladý Dostojevskij jen proto, aby uspokojil a pokud možno zadusil výtky otce. Úspěšně vystudoval obor konstruktéra mostů a prožil kratší epizodu v armádě. Tou dobou byla jeho matka již po smrti. Ačkoliv Dostojevskij vystudoval obor bez větších obtíží, strašně se nudil. Jakmile si urval čas pro sebe, oddával se důkladné četbě domácích i světových literárních klasik. Zarputilost ve čtení a zdokonalování vlastních pisatelských schopností brzy přinesla plody úspěchu. Debut Chudí lidé (1846) byl soudobou kritickou obcí vzýván coby mistrovské dílo kritického realismu. Z dnešního pohledu jde ale o to slabší, co knihovna Dostojevského nabízí, protože román ještě neobsahuje žánrovou pestrost, tolik typickou pro jeho pozdější tvorbu.

Bídné sociální poměry v Rusku se v díle Dostojevského reflektovaly od samých počátků. Není se čemu divit. Chudobu viděl opravdu všude. Na ulicích, v parcích, za zdmi nemocnice, kde pracoval jeho otec. Po otázkách ohledně víry v Boha je to patrně druhé nejzásadnější téma, o které se Dostojevskij zajímal. Mladická nezkušenost a výrazné sociální cítění nasměrovaly Dostojevského do filozofické mládežnické skupiny Petraševců, vyznávajících rané myšlenky utopistického socialismu. Hnutí hlásající sociální rovnost a práci pro všechny mělo jepičí život, ačkoliv šlo v zásadě o neškodnou levicovou partu mladých chlapců. Funkční období hnutí se rozpínalo mezi léty 1845 - 1849. Petraševci se sice omezovali jen na četbu zakázané literatury a neprováděli žádnou protistátní činnost, ale to víte. Evropou otřásaly revoluční exploze a ruský car Mikuláš I. Pavlovič byl sžírán paranoiou. Doslova s ním lomcovaly obavy z revoluce na domácí půdě, která by podkopala nohy už tak unavenému feudalismu (inu, prozíravost Mikulášovi rozhodně nechyběla). Petraševci byli rozprášeni a téměř všichni členové odsouzeni k trestu smrti.

Tím se dostáváme k nejznámějšímu a tisíckrát popisovanému úseku v životě Dostojevského. Petraševci, mezi nimiž nechyběl ani mladý spisovatel, již stáli spoutání před popravčí četou plně smířeni s tím, že za několik okamžiků jejich život ukončí salva kulek. Těsně před hromadným stisknutím spouští však dorazil posel na koni s dopisem o udělení milosti v kapse. Ať už z vlastních pohnutek nebo vlivem rady, Mikuláš dal na rozum a spravedlnost, respektive spravedlnost v ruském podání. Strach ze smrti Dostojevskij okusil na vlastní kůži a čtenáři jistě vědí, jak precizně jej později uměl popsat v knihách. Milost neznamenala svobodu. Dostojevskij musel zmizet na čtyři roky do vyhnanství na Sibiř, konkrétně do sítě káznic v Omsku. Cejch mimořádně nebezpečného vězně, špína, zima, hlad, okovy na rukou i nohou. Učiněný očistec. Epilepsie provázející Dostojevského od útlého věku se za zdmi přísné káznice ještě zhoršila. Kolem něj se hemžili fyzicky i psychicky zlomení lidé, částeční blázni, schizofrenici a prázdné lidské schránky toužící po sebevraždě. Dostojevskij vše bedlivě pozoroval a ukládal do paměti. Kromě vnímání všeobjímajícího zmaru měl uvězněný spisovatel k dispozici pouze Bibli, což byla jediná literatura na celé čtyři roky.

Po odpykání trestu kolem roku 1854 byl Dostojevskij poslán coby vojín k sibiřskému praporu, kde strávil několik dalších let. V den korunovace, roku 1856 oznámil nastupující car Alexandr II. milost pro bývalé Petraševce, následovanou vyhlášením úplné amnestie o rok později. Dostojevskij se roku 1857 poprvé oženil, cestoval po západní Evropě a mohl opět publikovat (ačkoliv jej oko zákona neustále pozorovalo). Domů se vrátil jako zcela jiný člověk s podlomeným zdravím. Opustil naivní socialistické ideály, byl hluboce věřící, neskrýval obdiv k prostému ruskému lidu a vypiloval si mimořádné analytické schopnosti, s nimiž zkoumal morálku, etiku a lidskou duši. Roku 1859 se s manželkou Marijou a adoptivním synem odstěhoval do Petrohradu. Právě tam započala nejslavnější éra jeho literární tvorby.

Běsi

Časová přímka let 1860 - 1880 tedy značí nejhodnotnější literární tvorbu Dostojevského. Tak daleko sice nepůjdeme, ale ještě si v krátkosti připomeneme pár zlomových momentů, které předcházely napsání románu Běsi. Manželství mezi ním a Marijou nepatřilo zrovna k nejlepším. Dostojevskij byl rozporuplným mužem, což považuji za nutné zmínit. Propadal karbanu a doma se zdržoval jen málo. Prohrané peníze přinášely zátěž rodinnému rozpočtu, čímž se prohlubovalo odcizení manželů. Navzdory erozi, jež rozmělňovala vztah, zůstávali nadále spolu, jelikož bez sebe nedokázali žít. Začarovaný kruh. Na základě dochovaných písemných svědectví lze usuzovat, že Dostojevskij platil za člověka dobrosrdečného, empatického a velmi přemýšlivého. I když se drtivou většinu života topil v dluzích, nikdy neodmítl podat pomocnou ruku komukoliv ze svých přátel. Tyto ušlechtilé vlastnosti z dnešního pohledu zastiňují jeho xenofobní výpady, neskrývaný antisemitismus nebo pohrdání Turky, které z duše nenáviděl. V té době patrně nic neobvyklého, dnes přinejmenším kontroverzní rys Dostojevského osobnosti. Roku 1864 Marija zemřela a ve stejném roce i jeho bratr. Dostojevskij okamžitě převzal odpovědnost za bratrovy osiřelé děti a navzdory finančním problémům jim kromě výchovy dopřál i střechu nad hlavou.

Po vydání děl jako Zápisky z podzemí (1864), Hráč (1866), Zločin a trest a Idiot, přišel na řadu jeho nejambicióznější román. Blížil se konec šedesátých let 19. století. Studentské skupiny liberálních a socialistických skupin zmítaných touhou po revoluci způsobovaly v Rusku vlnu politických nepokojů. Dostojevskij začal vnímat radikalizaci mladých lidí jako hrozbu. Velmi jej zaujal fanatismus, nezměrné úsilí a brutální teror, s nímž mladý anarchokomunista a vůdce nihilistického hnutí Sergej Gennadijevič Nečajev prosazoval záměr pro rozpoutání celoplošné revoluce. Nečajev šel dokonce tak daleko, že s pomocí svých věrných zavraždil Ivana Ivanova, mladíka, který opustil hnutí, protože nesouhlasil s radikálními názory, jež Nečajev prosazoval. Dostojevskij částečně přerušil práci na svém filozofickém románu a začal psát román politický, ovlivněný aktuálním děním ve společnosti. Torzo rozpracovaného díla spojil s nově vznikajícím textem a polotovar patřičně rozvedl. Výsledkem se staly Běsi. Ostrý, satirou nasáklý útok vůči různým formám radikálního myšlení, ale rovněž hluboká sonda do myšlenek morálně rozpolcených lidí.

Plameny revoluce

Shrnout do několika odstavců tak komplikované dílo jako jsou Běsi, není zrovna snadný úkol. Možná jde dokonce o troufalost. Nebudu se určitě pokoušet o žádný složitý rozbor ani komplexní popis dějové linky. Dokonce si myslím, že pro opravdu hloubkové pochopení knihy je kromě znalostí ruských dějin, nezbytné znát většinu z toho, co Dostojevskij za svého života zanechal na tisících stránkách. Jelikož má zasvěcenost pokrývá sotva třetinu (kam spadají výhradně notoricky známé romány), ani mi nepřísluší hrát si zde na chytrého. Vypadal bych směšně. Nezbývá, než nastínit hrubé kontury příběhu a vyložit mé bezprostřední dojmy, které si čtenáři mohou porovnat s těmi svými. Nic netušící jedince třeba přesvědčím k tomu, aby knize dali šanci, byť zdůrazňuji, že číst Běsi jako první text od Dostojevského není zrovna ideální nápad. Já osobně začal Zločinem a trestem, což je z mého pohledu ideální start a příprava na dlouhou cestu do bolavé duše ruského národa.

Běsi jsou každopádně famózně napsanou knihou obřích rozměrů a ponořit se do jejích stránek znamená ignorovat na pár týdnů okolní svět. Provázanost početného a barvitě popsaného zástupu postav, jejichž osudy se porůznu proplétají, připomíná obrovskou síť pavoučího tkalce. Sledovat tu míru detailů a koktejlu šokujících zrad, intrik a bravurních diskusních výměn je místy omračující. Nechápu, že se v tom organickém světě, kde má každá postava svou pečlivě prokreslenou charakteristiku a vlastní životní příběh, autor neztratil. Ale dost už povrchních superlativ. Děj románu Běsi pokrývá divoké období bouřlivých změn a ostnů nejistoty vsazených do Ruska první poloviny 19. století. Do období číhajících atentátů, kdy nevolníci začali získávat svobodu, aristokracie padala na kolena před svou poslední hodinkou, a kde krajně radikální socialistické ideály vytyčily bahnitou cestu budoucí zkáze Ruska. Upřímně řečeno, z takové prozíravé vize mrazí v zádech. Jakoby Dostojevskij skrze magický křišťálový hranol nahlížel do vzdálené reality, která jeho zem počátkem 20. století uvrhne do opravdového chaosu.

Aby mohl čtenář svou představivost oblažit tématy nevěr, intrik, politických machinací, vražd, sebevražd a dokonce i pedofilie (původně cenzurovaná část knihy), musí se nejprve vypořádat s pečlivou výstavbou opulentních kulis. Jak s nadsázkou tvrdí jedno nepsané pravidlo, první zvraty se v Dostojevského textech odehrají v padesáté kapitole a děj se naplno rozjede na straně pět set. Autor zde využívá mechanismy takzvané scénické prózy, které se mu osvědčily již v minulosti. Takový postup uplatňovaný v divadelních inscenacích zahrnuje kvanta popisných pasáží, autorské úvahy, organické monology postav, košatý jazyk či propracovanou stylistiku. Struktura románu Běsi tedy v důsledku funguje na principu divadelní inscenace, jeviště, kde se střídají kulisy, do nichž jsou strategicky vloženi „herci“. Bohatá vdova Varvara Petrovna Stavrogina a její statek s panským domem představují centrum prozaického jeviště. Menším jevištěm je vedle stojící zahradní domek, který obývá Stěpan Trofimovič Verchovenskij, bývalý učitel a vychovatel Nikolaje Stavrogina, syna Varvany. Dále tu je guberniální město, řeka, periferie označovaná jako Zářečí atd. Zákulisní destinace, o nichž se pouze hovoří, jsou Petrohrad a zahraničí.

Tento fikční svět zmapovaný přesnými prostorovými souřadnicemi Dostojevskij ohraničuje reálnou časovou událostí nebo přesněji výchozím orientačním bodem, což je 19. únor 1861. Jde o klíčový okamžik moderních ruských dějin, neboť tehdy došlo k vydání carského manifestu o zrušení nevolnictví. Událost, jež tehdy rozdělila ruskou společnost a současně se stává hybnou silou i v románu Běsi. Společnost se záhy rozštěpila na ty, kteří prahli po ještě radikálnějších politických změnách, na příznivce klasického modelu nevolnictví a na sympatizanty s carskými reformami. Na jedné straně monarchisté, na té druhé odpůrci monarchie. Z historického hlediska zajímavé. Jen považme. Renesance se o Rusko sotva otřela. Bez ohledu na dosažené vzdělání průměrného ruského člověka 19. století, se většinová společnost držela ideálů monarchie, a to buď v její absolutistické formě nebo modelu, kde jsou pravomoci panovníka striktně omezeny ústavou (konstituční monarchie). Zatímco Evropa se dynamicky rozvíjela, razila svobodomyslnost a od 18. století rovněž racionalismus, Rusku takříkajíc ujel vlak. Nadále ulpívalo na kolektivismu a zbožšťování kultu osobnosti. Jinými slovy byl panovník vždy vnímán především jako symbol. Politická síla stála na druhé koleji.

Skutečné politické strany se v Rusku začaly utvářet až v roce 1905. Kam to vedlo víme všichni. Avšak pokud zůstaneme v 19. století, můžeme i tak pozorovat poměrně složité větvení idejí. Máme zde monarchisty radikální i umírněné. Ti nejkrajnější jsou reakcionáři, co stojí vpravo a řadí se mezi ultraradikální spolky. Doleva naopak hledí republikáni (nikoliv v moderním politickém smyslu) a extrémně vlevo stojí po revoluci toužící anarchisté. V zásadě šlo o socialisty stojící v opozici vůči carskému režimu, z nichž někteří se hlásili k tradičnějším republikánským ideálům. Jejich hlavním cílem byly sociální a ekonomické reformy. Netřeba dodávat, že tito „psanci“ balancovali na ostří nože a slučovali se do malých ukrytých skupin. Výplň mezi monarchisty a socialisty zastávali liberálové, kteří se jako dlouhé klasy ve větru vychylovali buď k jednomu nebo druhému politickému spektru. Liberál mohl inklinovat ke konstitučnímu monarchismu i umírněné formě demokracie. Do tohoto uspořádání ještě zahrňme pravoslaví, duchovní poklad všech Rusů. Tím, že si stát podrobil církev, byl car vnímán jako institucionalizovaná obdoba papeže. Rolník, profesor nebo slavjanofil, každý byl bezpodmínečně oddán carovi, neboť jak jsme si řekli, car představoval významný mocenský symbol. Zaslepení zastánci víry často odmítali evropský Západ, zatímco liberálové nevnímali pravoslaví za samospasitelné. Pokud jde o ateisty, tak ti mezi liberály tvořili naprostou menšinu.

Nyní toto komplikované sociální mraveniště vložme do jediného objemného románu. Jednotlivé postavy zastupují všechny společenské vrstvy v Rusku. Příslovečné „běsi“ jsou pak tím, co otřásá jejich vnitřní integritou, jejich strastmi, obavami a nezdravě rostoucími touhami. Ony neviditelné „běsi“ můžeme vlastně vztáhnout na celé Rusko, sužované divokou historií v průběhu jediného staletí. Centrem dění je fiktivní ruská ves se statkem zvaná Skvorešniky. Sám vypravěč v úvodu podotýká, že hrůzy posledních dní byly přímo nebo alespoň částečně spjaty se Skvorešniky. Vypravěč je anonymní, avšak aktivním pozorovatelem dění, glosátorem a zároveň objektem parodování ze strany samotného autora, aby se posílila subjektivní rovina vyprávění. Vypravěč si se čtenářem vyměňuje roli pozorovatele. Ačkoliv je očividné, že zná i vnitřní myšlenky a touhy ostatních postav, zachovává si odstup vnějšího komentátora událostí. Budí tedy zdání autodegetického vypravěče, tj. toho, kdo se aktivně podílí na událostech, ale současně si zachovává aureolu vševědoucího vypravěče, jelikož, jak jsem podotkl, má všeobecný přehled o ději včetně myšlenek, emocích a motivech postav.

Je zbytečné popisovat všechny aktéry románu a detailně rozebírat příběh. Na každý pád ovšem platí, že každá postava kolem sebe vytváří jakousi kružnici. Ty hlavní - velké, ty vedlejší - menší. Kružnice se v závislosti na událostech porůznu kříží, rozpínají, ovlivňují nebo rovnou ničí. Základ tvoří trojice aktérů. Zmiňovaná Varvara Petrovna Stavrogina je bohatou vdovou, majitelkou statku a matkou rtuťovitého Nikolaje Vsevolodoviče Stavrogina. Varvara svého syna finančně podporuje, i když s ním má celkem problematický vztah. Zároveň si drží nezanedbatelný společenský vliv a zapojuje se do událostí ve vsi i ve městě. Její politické směřování je sekundární, respektive není příliš důležité. Vystupuje jako levicově smýšlející žena, ale jde spíše o předstíranou pózu, nástroj, s nímž si upevňuje své sociální pozice a vliv. Právě její manipulativní působení na syna je ideálním příkladem o formování jedinců dle svých vlastních představ.

Stěpan Trofimovič Verchovenskij je poněkud komickou, možná až ironickou figurou. Vychovával Nikolaje Stavrogina a tudíž je i blízkým přítelem jeho matky. Vztah mezi ním a Varvarou není bezproblémový, ale můžeme jej označit za přátelský. Verchovenskij zastává v místním spolku mladých intelektuálů a politických spekulantů pozici člověka, který dělá řadu kompromisů (myšleno v názorovém spektru). Je to sympatický postarší pán, jehož snahou je vychovávat lepší společnost. Věrné posluchače oblažuje na první pohled vznešenými, ale v zásadě povrchními rádoby chytrými liberálními úvahami, které velmi rád testuje na své představě o podobě Boha. Alespoň zčásti je zodpovědný za vznik „démonických“ sil, jež později ovládnou město. Neučiní tak vědomě. Dobré úmysly lemované ideologickým vlivem na mladou generaci se spíše obrátí proti němu. Verchovenskij je také otcem Petra (jehož předobrazem byl vzpomínaný Sergej Nečajev), pozdějšího vůdce spiklenců, který se pokusí o revoluci. Diametrálně odlišným morálním protějškem Verchovenského je Nikolaj Vsevolodovič Stavrogin, hlavní postava románu.

Sice znám jen hrstku z toho, co Dostojevskij napsal, ale i tak se domnívám, že Nikolaj Stavrogin je jednou z nejlepších postav, jaká se v hlavě autora zrodila. Stavrogin je monstrózní, vzdělanou, maximálně komplexní aristokratickou postavou obklopenou oparem tajemna. Titěrný popis Dostojevského ze stránek knihy doslova vytrhává perfektně vytesaný charakter. Stavrogin je charismatický, silný fyzicky i mentálně, a to navzdory faktu, že jeho myšlenkové proudy jsou plné rozporů. O jeho minulosti se toho čtenář příliš nedozví, což je na druhou stranu živná zálivka pro ony zmiňované kořeny tajemna. Je zřejmé, že dost cestoval a byl silně ovlivněn západní kulturou. Vliv na ostatní postavy je enormní, výrazně tvárný a manipulativní. Rozpory myšlenkových pochodů se odrážejí i v jeho chování. Je to rozený buřič bourající společenské konvence i láskyplná bytost. Hrdina kráčející nad okrajem propasti, který s potěšením testuje hranice morálky. Lásku projevuje vroucně, ale se stejným gustem se neštítí provádět hrůzné činy fyzického i sexuálního rázu. Je to nihilista zotročen vnitřním bojem o smysl své vlastní existence. Užívá si průzkum různých odstínů zla, ale přitom si je plně vědom viny.

Stavrogin je dodnes jednou z nejdiskutovanějších postav světové literatury. Metaforickým zosobněním bolavé ruské duše. Patrně trpí psychickou poruchou, což lze pozorovat na jeho strmém morálním úpadku. Dostojevskij skrze tento složitý charakter zkoumá těžké otázky o víře, morálce a filozofii života. Stavrogin je ztělesněním názvu knihy i zla ukrytého v politicky rozpolcené společnosti, která mu vzájemnými třenicemi umožňuje cestu na povrch. I proto jsou Běsi vnímány jako alegorie, popisující zhoubné důsledky morálního rozkladu. Pokud čtenář vydrží a zkonzumuje prvních dvě stě stránek, dostane se mu nervy drásající drama, které kombinuje politický, antinihlistický a psychologický román. Nesmírně působivý román, v němž se mladá generace připravuje na revoluci mající tendenci zabít staré Rusko a s pomocí násilí, manipulace a teroru nastolit nový řád. A teď mluvme o přesahu do naší současné společnosti.

Trnem v oku

Na Běsi perfektně pasuje ono otřepané klišé, jež tvrdí, že tehdejší kritika jej zatratila. Tedy převážně ta ruská. Trnem v oku byl Dostojevskij především marxistům ale i dalším radikálně založeným skupinám. Schytával kritiku za protirevoluční tónování, sžíravé parodování politických ideologií a přebujelou fantazii, která děj činí nerealistickým. Z četné korespondence mezi přáteli vyplívá, že Dostojevskij takové soudy odmítal a zdůrazňoval vynaloženou snahu o psychologii, studii nihilismu a teoretické morální škody napáchané agresivní revolucí, což bylo to hlavní, na čem Běsi stavěl. Jeho objemný text si i přes parodické vsuvky a evokace na zhuštěnou encyklopedii ruské kultury ponechal memento varovně zdviženého prstu. Je obecně známo, že Dostojevskij vnímal Zjevení svatého Jana v rovině proroctví, jež obklopovalo jeho zem, tedy přesněji dobu, ve které žil. Obdobnou optikou nahlížel i na komunismus. Nepochyboval o vítězství komunismu bez ohledu na to, jestli se zakládá na pravdě či nikoliv. Současně však tvrdil, že tento triumf nové ideologie bude na hony vzdálen království nebeskému, s čímž hádám budou souhlasit i ateisticky založení lidé.

Děsivě aktuální

S příchodem ruské revoluce v roce 1917 došlo na zpětné docenění knihy. Její obsah dostal náhle podobu šokující předpovědi. Vztahovat však její obsah pouze na říjnovou revoluci by bylo pošetilé, bohužel. Otázky zla budou aktuální vždy. Zlo nelze umlčet, ani setřást z ramen jako čerstvý poprašek sněhových vloček. Je všudypřítomné. Tvoří součást naší společnosti a má tisíce podob. Stává se katalyzátorem agresivních revolučních ideologií založených na manipulaci, hraničním fanatismu a z okovů utržených politických vášní. Zasévání strachu do lidských srdcí těmi, co tahají za špagáty, se neustále vrací ze vzdálených ozvěn minulosti, avšak zárodky zla se rodí tady dole, nikoliv v nejvyšších patrech. To je jeden z hlavních aspektů románu Běsi. Bezohledné boje o moc a zneužívání ideologií ve vlastní prospěch v kombinaci s absencí morálních hodnot jsou cestou do pekel. Dostojevskij sice svým románem kritizoval tehdejší ruskou společnost, ale platnost jeho poukazování na destruktivní tendence do chaosu vržené společnosti zůstává neměnná.

Osvícenství nám kromě víry ve vědní obory, rovnost mezi lidmi a opovržení vůči totalitním systémům (byť nepřímo) dokázalo přinést i první základy moderní demokracie. Samozřejmě jde současně o myšlenkový metanarativ, tedy součást velkého příběhu, jemuž bezmezně věříme na základě zděděné euroamerické tradice, což sebou přineslo i řadu neduhů. Naše víra vyvěrající ze starých principů osvícenství zapříčinila třeba drzost, se kterou měl „moderní vyspělý“ člověk tendenci vštěpovat jediný správný pohled na svět i cizím z našeho náhledu barbarským kulturám, viz kolonizace, otroctví a další obdobné radosti. Nevíme, zdali jde o jedinou správnou cestu, ale demokracie jakožto pozdější vedlejší produkt osvícenství se zatím stále jeví jako to nejlepší možné řešení. Snad právě proto se Běsi vyplatí číst i dnes, jelikož zkažené a zlovolné síly, které mohou povstat v naprosto každé společnosti je nutné korigovat morálkou a zdravým rozumem. Užitý jazyk, sáhodlouhé dialogy a struktura knihy patrně bude v mnohých z vás vyvolávat dojem dávno přežitých archaismů a zastaralých vyprávěcích technik, ale na stále podnětném obsahu si časová pila vylámala všechny zuby.