Pro maminku
Maminka sedí v tichu odpoledne,
ruce složené v klíně jako příběh,
který znám nazpaměť
Vzpomínky přicházejí tiše,
jako vůně pečeného chleba,
jako dětský smích,
který se odráží od zdí starého domu.
Vděčnost nemá hlas -
jen pohled, jen dotek,
jen to, že jsem, protože byla.
Láska co nehlučí,
ale drží svět pohromadě.
Maminko,
každá jizva na tvé dlani
je báseň,
kterou jsem se nenaučil
číst včas.
Komentáře
Skácelovsky hladivá. A zároveň nejen lyrická, ale i s gradací do pointy. "Láska co nehlučí, ale drží svět pohromadě." V tom je hodně. A čistého, přečistého. Moc se mi líbí. |
@Gora: Čudlo, báseň se vymyká z tvé obvyklé tvorby už námětem, mile mne překvapila! Dekuji. Cením si Tvého názoru. |
Podle mě je tahle jedna z tvých nejlepších. Občas u tvých básní mívám problém s "okoukanými" obraty, ale tady ses jich vyvaroval. Nejvíc na mě zapůsobil verš "jen to, že jsem, protože byla" - taková prostá pravda, kterou je občas třeba si znovu uvědomit... Je zajímavé, že na začátku i konci se mluví o rukách. Mám pocit, že "příběh, který znám nazpaměť" si trochu odporuje s vyjádřením "báseň, kterou jsem se nenaučil číst včas". Naučil, když ji znám nazpaměť... jen jsem to možná neuměl dávat najevo... takhle to cítím. |
Většinou to, co cítíme si nestačíme uvědomit hned, časem to v nás zraje ... Krásná báseň |
Čudlo, výběr už dát nemůžu, ale to nevadí, protože bych měla pocit, že by urazil tuhle malou, krásnou báseńku. |
krása