Všímavost

Veliká radost nastala, když jsme si pronajali v osadě Mezi poli zahrádku, přiměřené rozlohy 400 m, ale současně se vyskytla veliká starost co s trávou, která zaujímala více jak polovinu. Od souseda jsme si půjčili pojízdnou ruční sekačku, kde se otáčela při jízdě dvojice ostří a travičku opravdu sekala. Jen v přístupných rovných částech. Ostatní kouty a nerovnosti zůstávaly nedotčeny. Stříhání těchto míst jsme dokončovali z části v sedě, nakonec v leže pomocí nůžek. Tento způsob byl velmi pomalý a náročný. Plížení ještě šlo, horší bylo se zvednout.

Docházelo při tom k zajímavé skutečnosti. Když jsme dostříhali trávník na jednom konci, tak na druhé straně již byla tráva dokonce přerostlá. Stříhání probíhalo nepřetržitě a nikoliv fázovitě v agronomických intervalech dorůstající travní plochy.

Namáhavost při zvedání se z polohy vleže se stupňovala. Když nám již začali při zvedání pomáhat sousedi, rozhodli jsme se, že si koupíme novou sekačku motorovou. Povšimli jsme se, že podobný nápad dostal i inženýr Trochta vedle nás. Spoléhali jsme, že nám poradí s obsluhou sekačky a trávník bude jak ve Wimbledonu. Jen s rozpaky jsme sledovali jeho startování sekačky neúnavným, opakovaným taháním za šňůru s přestávkami, kdy odpočíval. Sekačku nenastartoval.

Za dva dny nám přivezli sekačku z Mountfieldu a bylo na mně, abych ji naplnil benzinem, olejem, zašrouboval svíčku a nastartoval. Stejný pokus začal vedle i inženýr Trochta. Poprvé jsem zatáhl za startovací šňůru, motor zavrčel a ticho. Ozval se inženýr Trochta. Taky nejde? Zatáhl i on a ticho. Takhle jsme se střídali asi půl hodiny a sekačky ne a ne nastartovat. Atmosféra kolem nás se plnila vůní benzinových par. V době odpočinku jsme si šli zakouřit až na konec osady, kde byl čistší vzduch.

Manželka vytáhla z krabice návod k obsluze a začala nám ho hlasitě předčítat až po oddíl Výskyt poruch. Vše souhlasilo. Začali jsme znovu tahat za šňůry, ale bez úspěchu. Před obědem jsme již přestali doufat, že se nám ty krásné naleštěné, červenožluté skvosty z Mountfieldu podaří nastartovat. Začali jsme uvažovat o reklamaci, protože sekačky nám nebyly nic platné. Vrácení zboží v poučení od Mountfieldu nebyl žádný problém.

Po obědě se na naši zahrádku přijela podívat dcera s vnukem. Adámek byl nejvíce zvědavý na dědu jak bude sekat trávu. Dcera říkala, že cestou o ničem jiném nemluvil, a těšil se, že bude s dědou sekat. Na jejich zahrádce na chalupě takhle pomáhal tatínkovi a měl z toho vždy radost, když mu pomáhal sekačku tlačit. Po vypití kávy a snědení mřížkovaného koláče mě vyzvala dcera, abych konečně tu sekačku nastartoval, protože Adámek se už nemůže dočkat.

Věděl jsem, že nastane kritický okamžik. Velmi nerad jsem se připravoval na to, že milého Adámka zklamu. Přípravu k nastartování jsem co nejvíce prodlužoval, ale zbytečně, protože Adámek již vedle sekačky vytrvale čekal, že bude pomáhat tlačit.

Od vedle se začaly ozývat zvuky marného snažení inženýra Trochty, který začal tahat za startovní šňůru sekačky. To mně dalo naději, že se budu moci vymluvit na poruchovost a nutnost sekačku vyměnit. S jistotou, že to nevyjde jsem zatáhl za šňůru, dokonce asi třikrát za sebou, a nic. Adámek si mě prohlížel, díval se na sekačku a pak povídá. Dědo, ale tatínek když tahá za šňůru, tak drží také tenhle drát. Ukázal na obloukovitý drát před držadlem.

Stiskl jsem tedy onen drát k držadlu a zatáhl za šnůru. Sekačka, jako by nadskočila, začala vrčet jako divá, jen ji rozjet. Než jsem se rozjel, stačil jsem zahlédnout souseda Trochtu, jak zírá překvapen na můj úspěch. Adámek se hned chytil rukojeti a už jsme spolu vysekali první nádherný pruh trávníku. Za chvíli jsme měli hlavní část posekanou a šli jsme spolu vyklopit plný obsah koše na kompost.

Na pokyn manželky jsem šel poradit sousedovi jak nastartovat sekačku s přichycením drátu k držadlu. Ze skromnosti jsem ovšem zatajil, že mi to vlastně poradil můj pětiletý, všímavý vnuk Adámek, který to měl odpozorované od tatínka. Soused samozřejmě sekačku hned nastartoval a vzhlížel na mě jako na kandidáta na Nobelovu cenu.