Němý svědek skomírajícího času,

připomínka dob již dávno zesnulých.

Mlčenlivý strážce žel nevládne darem hlasu,

nikdy nepodělí se o příběhy časů minulých.

Novorozence dveřmi přinášeli domů,

nebožtíci jimi opouštěli svět,

vždy otevřené však byli tomu,

kdo s dobrým úmyslem mínil přicházet.

Jak rostly a sílily naše vlastní stíny,

na futrech přibývaly další a další rýhy.

Míjely se jimi chvíle štěstí i velkých smutků,

chvíle hříchu, jindy dobrých skutků.

Podívej na ten fortel mistrů truhlářského řemesla,

jejich zručnost ve dřevě se náležitě otiskla.

Stačí dlaní pohladit jejich kresbu a rázem vrátíš se zpět

do těch krásných a bezstarostných dětských let.

Dávno pryč jsou již ty časy,

kdy jsme jistě dorůstali klice,

podle kastrolu střižené jsme měli vlasy,

pod rohoží tajně schovávali klíče.

Věčně sedávali na prahu,

marně utráceli čas,

který dával dveřím patinu,

jejich starobylý ráz.