Podobizna - Odvrácená strana lidské duše

Být talentovaný a současně chudý není zrovna osud, který si vysnil. K čemu mu jsou malířské schopnosti a víra v autentické umění, když musí živořit? Pranýřován chmurnými myšlenkami bloudí ulicemi nočního města. Nenadálý déšť mu na lepší náladě zrovna nepřidá. Schová se u vchodu jednoho obyčejného vetešnictví. Majitel jej zve obratem dovnitř na prohlídku. Sice nemá ani vindru, ale pořád lepší, než být bičován provazci deště. Předměty uvnitř vetešnictví se utápějí ve stínech. Prochází úzkými uličkami a z nudy si prohlíží malá plátna usazená v otlučených rámech. Pak se zarazí. V koutě stojí velký obraz neznámého autora. Něco z toho obrazu na něj zapůsobí, i když netuší, co přesně. Možná ty oči. Děsivě živé oči. Obraz mizí pod pláštěm a neplatící zákazník kvapně opouští krám.

Temná rarita

Pokud se řekne československá kinematografie pozdních čtyřicátých a padesátých let, většinu asi jako první napadnou budovatelské koniny, filmové týdeníky oslavující nekonečnou moudrost soudruha Klementa Gottwalda a dechberoucí dramata, v nichž se Jiřina Švorcová snaží rozjet kariéru úspěšné traktoristky. Avšak jak se říká - i v naprosté temnotě lze s trochou štěstí nalézt paprsky světla. No, ono se to vlastně neříká, ale já tomu věřím. Jak by také ne? Vezměme v potaz kupříkladu výpravnou historickou pohádku s prvky fantasy Císařův pekař/Pekařův císař (1951), znepokojivé sci-fi Krakatit (1948) či dobrodružné perly Cesta do pravěku (1955) nebo Baron Prášil (1961). Všechny jmenované filmy mají kromě minimálního vlivu socialistické ideologie společné to, že se těší stálé divácké přízni. Existují ale i filmy stejně hodnotné, nicméně takřka zapomenuté. Do této kategorie patří ponuré psychologické drama s esencí hororu a fantasy Podobizna (1947) režiséra Jiřího Slavíčka.

Zvídavému divákovi se toto nenápadné dílo bezesporu vyplatí vytáhnout ze sarkofágu a sfouknut z něj nános prachu. Vždyť kolik starších filmů ovlivněných estetikou německého expresionismu u nás vzniklo? Zkuste, prosím, přemýšlet a jmenovat jich alespoň pět. Je celkem zvláštní, možná až nepochopitelné, že skličující podobenství o zlověstné posedlosti vlastní dokonalostí, zlomených morálních hodnotách a vysoké ceně ryzího umění natočil zrovna Slavíček, všeobecně známý díky komediím jako Tři muži ve sněhu (1936) a Kluci na řece (1943). Přesto Podobizna vznikla pod jeho taktovkou. O to větší škoda je, že film zná dnes jen hrstka nadšenců a Česká televize se ani neobtěžuje s jeho reprízováním, ačkoliv jej dozajista drží v archivním trezoru. K podobně ztraceným dílům, kterým se větší zájem z nějakého důvodu vyhýbá, je navíc velmi obtížné sehnat adekvátní informace o procesu vzniku, zákulisní příhody případně dopad na tehdejší diváckou obec a přijetí kritiků. Na poměry mých obligátně pojatých retro výprav tedy půjde o skromné nahlédnutí pod pokličku atypického snímku, jehož postavení se v tuzemské kinematografii vymyká běžným standardům.

Slovo mistra

Na počátku tentokrát nebyl nápad scenáristy, ale útlá novela Podobizna (1835), za níž stojí ruský autor Nikolaj Vasiljevič Gogol. Rozsah literárního díla nemá ani osmdesát stránek, čili patrně můžeme hovořit o povídce, ale na tom až tak nesejde. Důležité je, že i současný čtenář jistě ocení nádherně květnatý jazyk a určitý přesah do sociální problematiky tehdejšího Ruska. Jádrem díla je ale příběh o neúspěšném, leč talentovaném malíři, který v malém obchodě, kdesi v chudé čtvrti Petrohradu, zakoupí zvláštní obraz, na němž je zachycen portrét muže s děsivě živýma očima. Chudý malíř nalezne v rámu obrazu pečlivě ukrytý větší finanční obnos. Ten mu umožní obklopit se přepychovým životem, vydat o sobě falešný pochvalný článek v novinách a stát se módním malířem bohatých měšťanů. Jeho mamon roste, talent postupně uvadá a nakonec za něj vlivem lenosti odvádějí práci vyškolení žáci. Malíř postupně klesá do tenat šílenství a se zjištěním, že již nedokáže namalovat kvalitní obraz zešílí úplně, načež v poslední fázi potupně zemře. Druhá část povídky se věnuje původu tajemného obrazu, který malíři přinesl prestiž i záhubu.

Z Ruska do Prahy

František Vlček st. byl matadorem scenáristiky. Psal scénáře kvalitní, průměrné i poplatné době. Jeho specializací byly převážně komedie a v závěru kariéry průměrné televizní filmy. Na svědomí má třeba slavnou silvestrovskou mikrokomedii Bohouš (1968), ale také agitační škvár Pětistovka (1949). Zkrátka ostřílený řemeslník, kterému poslušnost a příkladná pracovitost v roce 1970 zajistila titul zasloužilého umělce. Vlček byl mimo jiné i aktivním čtenářem domácí a zahraniční literatury. Můžeme se pouze domnívat, kdy přesně mu pod zrakem spočinula Gogolova krátká povídka. Jisté je pouze to, že zadání k adaptaci scénáře nepřišlo shora. Šlo výhradně o iniciativu Vlčka a později i režiséra Jiřího Slavíčka, který se k psaní scénáře připojil. Byla to první a pokud je mi známo, rovněž poslední spolupráce obou pánů. Pravděpodobně je spojovala touha po menším odpočinku od humorně pojatých projektů, což se vzhledem k jejich podobné kariérní historii dá pochopit.

Vlček neměl v úmyslu udělat ze zdrojového materiálu něco jiného. Zachoval hlavní motiv o prokletém portrétu, který má zhoubný vliv na osudy svých majitelů. Oproti předloze však vznik portrétu vidíme hned v úvodních scénách filmu, nikoliv až v závěru. Divák tímto zásahem sice přišel o jednu vrstvu tajemství, ale naopak získal přehled, snazší orientaci v terénu a lepší porozumění pro to, co se bude odvíjet v následujících minutách. Další pochopitelnou změnou je i prostředí, respektive zasazení příběhu. Vlček z příběhu odstranil Rusko, ale současně se zdráhal explicitně popsat konkrétní místo a čas. Jistě, ve filmu užité exteriéry, kulisy a kostýmní estetika odkazují na Prahu 19. století, ale výslovně nám naše domněnky žádná z postav nepotvrdí ani nevyvrátí. Cenzurní komise pro československou kinematografii scénář schválila začátkem roku 1947. U scénáře, v němž figurovaly náznaky nadpřirozena a lehké fantasy tónování, věc celkem neobvyklá. Na druhou stranu již na dveře pomalu klepala nová doba, kdy vše, co pocházelo z Ruska, nad sebou mělo automaticky auru svaté relikvie, čili to zpětně dává smysl.

Rozpočet filmu Podobizna není známý. Pokud Národní filmový archiv takové informace má, nikdy je nepustil do éteru. Bezpečně víme, že natáčení začalo devatenáctého července 1947 a skočilo v září téhož roku. Hlavní roli malíře Romana přijal významný charakterní a divadelní herec Vladimír Šmeral, kterému jsem se detailněji věnoval zde. Ve filmu se blýskne i mladá Luba Skořepová, Otomar Krejča a Karel Dostal. Za zmínku jistě stojí umělecká výpomoc grafika, ilustrátora a malíře Josefa Lieslera. Dále kostýmní práce Bohumila Sochora a kulisové sety scénografa Jana Zázvorky, který o několik let později navrhl a zhotovil kulisy pro kultovní sci-fi Ikarie XB 1 (1963). Až na několik exteriérových záběrů v pražských ulicích, vznikal celý film v ateliérech Hostivař a Barrandov. Vtipné je, že posudková komise dala natáčení zelenou, ale pak dlouze otálela s udělením takzvaného „osvědčení ke schválení pro veřejné promítání“. Na tyto a jiné peripetie se ale podíváme až v poslední kapitole článku. Nyní nadešel čas na prohlídku jednoho zvláštního obrazu.

Oči zla

Po noční ulici ozářené letmými doteky měsíční záře se rozléhá zvonivý cinkot okovaných podkov. Černí koně, černý kočár a uvnitř všemi obávaný lichvář Chazaj (Karel Dostal). Mezi lidmi se říká, že lichváře obklopují síly opravdového zla. Kočár zastaví u chodníku. Za zdmi domu má svůj ateliér chudý malíř Šimon Jordán (Otomar Krejča). Chazaj si od Šimona žádá zhotovení vlastního portrétu. Malíř dlouho váhá. Neblahá pověst a děsivé historky lichváře provázejí na každém kroku. Sice s obavami, ale přesto Šimon svolí a odevzdá svůj štětec do služeb Chazaje. Práce mu jde sice od ruky, avšak Šimon se po každé návštěvě lichvářova sídla cítí po duševní stránce hůř a hůř. Stíhají ho hrůzné představy a strach. Obraz s vypětím sil dokončí a následně spáchá sebevraždu. Chazaj je spokojen. Především oči jsou jako živé. Zdá se, že cosi neuchopitelného, něco z Chazajovi zlovolné podstaty vstoupilo do posledního uměleckého díla malíře Šimona. Po smrti lichváře obraz putuje světem a střídá různé majitele. Možná jen čeká na tu správnou duši. Na někoho, komu bude moci přivodit zkázu.

Zhruba tak vypadá úvodní část tohoto nevšedního snímku. Strašidelný prolog podněcuje očekávání věcí budoucích, ale současně klame tělem. Podobizna užívá nadpřirozené prvky sporadicky. Šetří s nimi jako s šafránem. První minuty si spíše připravují základ pro drtivé finále. Většina děje neoperuje s hororovou ani fantasy rovinou, ale sází na psychologickou stránku a motiv rostoucího šílenství jak se na film ovlivněný německým expresionismem sluší a patří. Oním nešťastníkem, který se dotkne nebe a posléze pocítí plameny pekla je ambiciózní, trochu nevrlý a umíněný malíř Roman (odzbrojující Vladimír Šmeral). Je mladý a talentovaný, ale cítí se být nedoceněný. Jeho kolega Štěpán (opět Otomar Krejča), což je současně syn tragicky zesnulého malíře, vyráží do Paříže na zkušenou, kdežto Roman je nucen zůstat ve městě a drhnout bídu s nouzí. Chtěl by všechno a nejlépe hned. Kromě peněz na zaplacení nájmu mu schází i trpělivost. K čemu je talent, když se za něj nedá nic koupit? Hlavně, že ostatní patlalové ve městě sbírají zlaťáky za něco, co nemá s pravým uměním nic společného.

Jednoho deštivého večera zavítá Roman do malého vetešnictví, aby se ukryl před rozmary počasí. Zprvu nic konkrétního nechce, ale pak jej zaujme jeden obraz. Bohužel, jednu kapsu má Roman prázdnou a druhou vysypanou. Než se vetešník stačí vzpamatovat, obraz je pryč. Uvnitř strohého ateliéru Roman náhodou objeví ukryté diamanty v rámu záhadného obrazu. Tímto nálezem se jeho život od základu změní. Přesune se do vzdušných prostor nového domu, zaplatí si v novinách článek o vlastní dokonalosti, započne malovat bohaté lidi z vyšších společenských vrstev a také mimoděk zanedbává svou nastávající Martinu Jordánovou (Luba Skořepová), tedy dceru malíře Šimona Jordána. Roman začíná podléhat přepychovému stylu života, ztrácí se ve světlech opulentních večírků a nedokáže odolat svůdným pohledům jiných žen. Na ryzí umění není čas. Proces malování je transformován do „mechanizované“ manufakturní výrobní linky, kde portréty vznikají na zakázku. Najatí umělci svými štětci v rychlém sledu malují těla, kterým Roman kvapně dodělává příslušné obličeje.

Touha po skutečném umění umírá pod laciným pozlátkem. Ač si to Roman neuvědomuje, stává se přesně tím, čím na začátku tolik opovrhoval. Jakmile mu někdo krutou pravdu vmete do očí, rozčílí se. Jeho morální selhání a zaprodání talentu předznamenává zhoubu, kterou nedokáže odvrátit ani na vedlejší kolej odsunutá Martina, symbol posledních zbytků Romanovy lidskosti. Když si zhýčkaný umělec později jako pyšný páv vykračuje galerií a kritizuje obrazy mladých malířů, dosahuje jeho arogance maxima. Hřebínek mu spadne až při pohledu na díla Štěpána, který se mezitím vrátil z Paříže. Z precizních obrazů Štěpána sálá boj za opravdovou čistotu umění odmítající komerční kompromisy. Posedlý Roman se ještě sám pokouší namalovat mistrovské dílo. Chce ostatním dokázat, že na to stále má. Snaha je nicméně marná. Talent se rozdrolil v alkoholu, marnivosti a nekonečném zástupu malovaných módních kýčů. Závistivý a napůl šílený umělec začne skupovat obrazy konkurenta a následně je ničit. Podobně jako v případě postavy Thomase Huttera z němého snímku Nosferatu (1922), prochází Roman traumatickým rozkladem, avšak v jeho případě je sestup do hlubin šílenství definitivní.

Není pochyb o tom, že značná část filmu Podobizna stojí právě na výkonu Šmerala. Přechod od hrdého umělce, přes člověka posedlého ziskem, až po šílenství následované destrukcí obrazů a sebe samého je působivé i dnes. Především ve střední části ze Šmerala nenápadně vykukuje pozdější inkvizitor Boblig z Edelstadtu, který mu zajistil nesmrtelnost. Jeho herecký part je značně teatrální a občas se Šmeral uchyluje k přehnanému exhibicionismu. I přesto zůstává dominantní, velmi přesvědčivý a v herecké gradaci mistrný. Taková ta poctivá stará škola zocelená realistickou divadelní tradicí, v níž byl Šmeral vždy výrazný. Nepotřeboval plýtvat gesty, sázel na vnitřní napětí a modelaci svých postav, práci s hlasem a mimikou. Právě proto je Romanova trojitá proměna tolik plynulá, v některých okamžicích dokonce sotva postřehnutelná. Manifest zla ukrytého v plátně mohl ožít jedině s hercem Šmeralova rázu. Roman je výmluvnou demonstrací psychického rozkladu i důkazem o působení nadpřirozených sil. Tajemno a magie ve snímku Podobizna nestojí na speciálních efektech, ale na hereckém výkonu.

Popírat technické kvality filmu bych si ale nedovolil. Jan Roth patřil mezi nejslavnější kameramany poválečné kinematografie. Skvěle zde pracuje s prostorem, kontrastním nasvícením interiérů a libuje si v poměrně dlouhých obrazových kompozicích. Příklon k expresionismu je zřejmý a plynule navazuje na ústřední herecký part. Noirová patina obrazu doslova kličkuje v ukázkové hře světel a stínů. Ano, do obrazu se lačně zakousl zub času a dle mého skromného odhadu občas pozlobí i kostrbatý střih, ale vše měrou vrchovatou, vyvažují herecké výkony a hutná faustovská atmosféra. Snad jen škoda didakticky poučného závěru, který narušuje pracně vybudované napětí. Prokletý obraz se sám od sebe vypaří. Zlo je rozptýleno v prostoru, ale současně zůstává neoddělitelnou součástí našeho světa. To by mi ke štěstí stačilo. Nepotřebuji být rušen moralistně zabarveným podtónem, který této scéně předchází. V součtu jde nicméně o jedinou výraznější skvrnku na jinak působivém... obrazu.

Zelená a červená

Mysteriózní snímek Podobizna byl oficiálně dokončen v roce 1947, svého uvedení do kin se ale dočkal až v lednu 1948, přičemž premiéra proběhla v Lucerně a kině Blaník. Film rovněž získal věkové omezení, tedy přístupnost pouze pro dospělé diváky. Následně byla Podobizna několikrát vyřazena z distribuce. Písemně doloženou stopku máme z prosince 1950 a pak až z května 1961. Od té doby se promítal, případně vysílal jen sporadicky, aby s postupujícím časem upadl do zapomnění. Proč? To bohužel nevíme, ale můžeme se pokusit o odhad založený na historických faktech. Za období První republiky spadala cenzurní komise pro kinematografii pod Ministerstvo vnitra. Během těžkých let Protektorátu Čechy a Morava (1939 - 1945) si veškerou cenzuru vzali pod palec nacisté. Kinematografie byla tehdy přísně kontrolována a s gustem zneužívána ve prospěch nacistické propagandy. Po válce se cenzura na krátko vrátila pod střechu Ministerstva vnitra, jenže v roce 1948 přišel únorový převrat.

S nástupem komunismu k moci si cenzuru (především tisk, rozhlas a literaturu) vzalo na starost Ministerstvo kultury, které z ní učinilo více centralizovaný, politický a výrazně ideologický nástroj. Přímo kinematografie spadala pod monopolní organizaci Československého státního filmu. Zde se schvalovalo, produkovalo, upravovalo a samozřejmě i zakazovalo. Zbytek už si mezitím vnímavý čtenář jistě domyslel sám. Bodří soudruzi, dychtivě hltající materialistický světonázor, patrně nemohli dopustit, aby film oplývající nadpřirozenými jevy devalvoval rozum úžasného socialistického člověka. Logičtější důvod mě nenapadá, avšak zdůrazňuji, že jde pouze o hypotetický odhad. Ostatně Podobizna prošla spíše lehčí formou ostrakizace, odklizením do kumbálu, abych tak řekl. Nečekal jí vyloženě trezor jako u Spalovače mrtvol (1968), kde se hněv a pádná ruka režimu podepsala i na lidech, kteří se na filmu Juraje Herze aktivně podíleli.

Podobizna dojela na fakt, že vznikla na hraně velkých a zásadních dějinných veletočů. Problémy s cenzurou její propad do spodních pater československé kinematografie pouze završil. Podobizna připomíná malý vor uprostřed širého moře, jehož vlny přivolané nenadálou bouří přitahovaly daleko větší pozornost. I tak si ale film Jiřího Slavíčka stihl ještě okusit chuť menších vítězství. Vladimír Šmeral získal koncem roku 1947 ocenění za zvláště dobrý herecký výkon a Podobizně samotné byl udělen titul „film uměleckého významu“. Takřka nulové reprízy můžeme přičíst na vrub problémům s právy, které vlastní Národní filmový archiv. Těžko říct. V online podobě se tu a tam někde zjeví. S trochou štěstí jej můžete také nalézt v několika vybraných internetových obchodech. Tehdy do značné míry opomíjený, ale dnes svým způsobem kultovní umělecký horor o etice tvorby a temnotě, která nečíhá za okny, ale vyvěrá z našeho nitra. Taková je Podobizna a byla by věčná škoda, kdyby vaší pozornosti unikla.