nejsem vědma ani zloděj

však ty jsi mé drzosti rozuměl

rozuměl když se ztrácím

přestože časem schované

stopy v útržcích myšlenek

stejně balancují

mezi otazníky

držely se rafiček

kreslených tvou rukou

pro tu pravou k sevření něhy

či počítání do dvaceti

snídaly se mnou

v hrnku zázraku přírody

a když řeka splavila rána

z dosahu stínů mostu

chytala jsem mlhu

k rozestlání v koutku oka

i přespolním večerům

usedlým v dýmu

jak amulet v tenké rýžce

občas mrknu směrem k severu

bez kontroly lišejníku

jen odhadem

protože váha důležitosti

zlámala zobáček

ale jednou

až dny uzrají v jablkách

a švestky protečou časem
budu se těšit

že najdu…