Jedním z největších paradoxů moderního umění je příkaz originálnosti. Pomineme-li svíravou otázku, nakolik zůstává originalita jedinečnou, pokud je vyžadována vždy a všude, je to především okamžik, ve kterém autor neoddělitelně sroste s formálními i tematickými prostředky natolik, že už není schopný zabývat se čímkoliv novým. Odtud plyne okřídlené rčení, že kapela hraje jednu píseň a spisovatel píše jednu knihu. V případě Kunderova minirománu Nevědění (francouzsky 1999), je problém (ne)originality jedním z úhlových kamenů. Ale popořadě.

Nevědění před nás staví dva propletené příběhy československých emigrantů, kteří se po Sametové revoluci vrací zpět do Československa. Irena i Josef mají různé motivace i historii, spojuje je ale krátký románek, který prožili krátce před opuštěním rodné země. Od úvodního shledání se jejich vztah klikatí skrz rozdílná očekávání, nenaplněné touhy a protichůdně motivované činy.

Kundera je mistr v zrcadlení lidských motivací včetně jejich nezamýšlených důsledků. Spektakulární sebevražda mladé gymnazistky vyústí v omrzlé ucho, velká láska se sklouzne v náhodný románek a naopak. U Kundery jsou navíc tyto drobné lidské ironie symptomem nevypočitatelnosti a rozporuplnosti dějin: Irena si teprve po návratu do Prahy naplno uvědomí, že již dávno není Češka, Josef při rozhovoru s přítelem zpětně nahlíží na politická a etická pozadí svého útěku, který doposavad považoval za osobní volbu. V tento moment se román překlápí do eseje o návratu, který je obecné povahy.

Propojení románu a eseje tvoří podstatu Kunderových pozdních románů. Ostatně sám Kundera prohlásil, že předcházejícím románem Nesmrtelnost, v němž toto prolnutí vybrousil do křišťálové čistoty, vyčerpal veškeré formy, které mu román nabízí. Nevědění je tak skvělá řemeslná práce. Jako v každé repetici, ani zde již nedochází k prohlubování formy. Bohužel se ale opakují i obrazy a motivy: zmiňovaná sebevražda připomíná Žert, ve vztahu mezi Irenou a Josefem je cosi z nenaplněných tužeb Falešného autostopu.

Neochota nebo nemožnost postoupit dopadá i na časovost románu. Nevědění je dílo bytostně ukotvené v tématu československé emigrace roku 68. V osudech Josefa i Ireny se vrací okamžiky, které byly pro Kunderovskou generaci naprosto určující, ale z perspektivy dneška působí téměř historizujícím dojmem. Přestože Kundera zasazuje téma do obecného rámce Odysseovského návratu, čímž jej činí obecnější, nabízí se zlá domněnka, nakolik je zkoumání osudu dvou československých emigrantů v době masivních migračních vln luxusem vyhrazeným pro určitou třídu a národnost. Bytostný eurocentrismus odysseovského mýtu pak tuto domněnku dále potvrzuje.

V těchto výtkách však tkví určitá zrádnost, na kterou je třeba u Kundery pamatovat. Kundera se vůči kritickému imperativu: „být absolutně moderní“ opakovaně tvrdě vymezil. V Nesmrtelnosti tento příkaz dovede hlavního hrdinu, aby se zřekl modernismu, který miloval, a přijal za svůj socialistický kýč. V Nevědění pak dánský manžel hlavní hrdinky přijme za svůj devadesátkový spektákl porevoluční Prahy.  Přesto nelze pominout literární i kritické posuny, které se udály v okamžiku mezi originálním francouzským vydáním (1999) a konečným českým překladem (2021).

Nevědění je dozajista cenný přírůstek do komplexu Kunderova díla. Lze obdivovat vytříbený jazyk, pramenící z jemných nuancí mezi francouzštinou a češtinou. Je možné nechat se unést takřka hudební kompozicí příběhů, které se navzájem zrcadlí, přenášejí, potvrzují i vyvracejí. Avšak nelze se ubránit dojmu, že tento svět byl již uzavřen dávno před Nevěděním a zůstává už jen umrtveným obrazem velkého evropského moderního románu, do kterého se nelze vrátit.

autor: Milan Kundera / překlad: Ana Kareninová / vydáno: 1999, česky 2021 / nakladatelství: Atlantis