Mám plán: jednoho dne, navštívím Mexiko. Obejdu barevné Baragánovy vily, nasytím se betonovým brutalismem Ciudad de Mexico, nakoupím třtinovou pálenku a tvrdé drogy v americkém pohraničí. Protože ale v současnosti let Praha Mexiko trvá přinejmenším 15 hodin, nutí mě má přirozená lenost objevovat Mexiko jinými způsoby.

Román mexické žurnalistky Fernandy Melchorové Období Hurikánů se odehrává mimo obvyklá turistická letoviska. V zapadlém fiktivním městečku na pobřeží atlantského oceánu kdosi zavraždil Šamanku. O motivy není nouze: peníze, drogy nebo andělíčkářství, neexistuje nic dostatečně zkaženého, aby v tom Šamanka neměla prsty. Představuje její smrt ztrátu nebo vysvobození?

Je naprosto nutné říct, že Období hurikánů není detektivní román. Kolem dostředivého motivu Šamančiny vraždy skládá Melchorová mozaiku samostatných příběhů, v níž je otázka viny rozostřená a nejasná a kde stěžejní roli přebírá samotná výpověď. První, kdo na čtenáře promluví, je vrah, následuje jeho otčím, kumpán a další, kteří byli do Šamančiny smrti nějak zapleteni. Společně s jejich činem se z různých stran nasvětluje Městečko samo, jeho obyvatele a pohnutky, které k vraždě vedly.

Přestože by fiktivní, místně a časově rozostřená povaha Městečka mohla svádět k analogiím s Faulknerovým Yoknapatawphovským okresem, případně polohopisně bližším Marquezovým Macondem, Melchorová se zříká mytizujího přesahu a vrhá své postavy do světa, kde je lidská existence natolik nuzná, že i existence mýtu představuje luxus. Je to svět, v němž už nestojí ani kostel a který své postavy oseká na tělo. Románem pulzují svíravé křeče orgasmů, horečnaté drogové rauše i zvířecí bolest bití. Postavy křičí, zoufají, blouzní. Nikdy však neumlknou, protože řeč, která sama počíná stažením hlasivkových svalů, je posledním prvkem dělícím postavy od animálnosti.

Proud řeči je překotný, svíravý, plný vulgarit. Zároveň je také jediným způsobem, kterým se hrdinové domáhají uznání – nikoliv před světem, který je lidskosti zbaven, ale před čtenářem. Malá Norma o svém nezdařeném potratu odmítne vypovídat před sociální pracovnicí, ale k čtenáři zůstává naprosto upřímná a otevřená. V těchto chvílích se ukazuje, že Období Hurikánů není jen panoptikem lidské bídy, ale i intimní a empatickou knihou s neskutečnou emoční zátěží. Pokud se budeme řídit Faulknerovým citátem, že údělem spisovatele je zachytit boj lidského srdce, které je ve sváru samo se sebou, pak Období Hurikánů tuto definici naplňuje beze zbytku.

Melchorová, podobně jako Faulkner, využívá organický obrazný jazyk, v němž se jednotlivé věty rozvíjejí přes mnoho stránek, občas do samostatných kapitol. Kniha však zůstává strukturovaná a srozumitelná. Jednotlivé obrazy si zachovávají neliterární filmovou čistotu. Vzniká tím čtenářsky vděčný tvar, v němž autor ustoupí do pozadí a bez exploatace nechává vyniknout svůj ne-až-tak-fikční svět. Autorčina žurnalistická praxe dává vzpomenout na Capotovo Chladnokrevně.

Článek jsem otevřel lacinou frází o objevování Mexika. Nyní se za ni omlouvám. Období hurikánů je totiž jedním z mála čtenářských okamžiků, ke kterému je třeba přistoupit s naprostou vážností a respektem. Jedna se o dílo, které jedinečně snoubí hrůzu s nadějí a nízké s krásou. Jako chladná teplotní níže nad rozpálenou hladinou oceánu: oko hurikánu.

autor: Fernanda Melchorová / překlad: Anežka Charvátová / vydáno: 2021 / nakladatelství: Paseka

P.S.: Chtěl bych poděkovat překladatelce Anežce Charvátové, která svým odvážným překladem umístila slovo „píčovina“ do kánonu vážné literatury.

P.P.S: Grafika přebalu působí lacině.