Nebudu lhát, moc nečtu. Náročné eposy modernistické literatury jsem vyměnil za laškovná videa roztomilých kočiček a pejsáčků. Paradoxně to byl pes z youtube, který mě ke čtení vrátil. Jmenuje se Maruna a společně se svým páníčkem Stanislavem Bilerem točí vtipná a optimistická videa o stavu České republiky. Videoseriál se jmenuje Všichni tady umřeme. Stanislav Biler je ale rovněž i spisovatel, shodou okolností držitel letošní Magnesii Litery (asi má rád minerálku). Název románu, za který cenu získal, zní neméně optimisticky: Destrukce.

Počátek příběhu však vypadá nadějně. Mladý učitel opouští město, a vydává se učit na typickou vesnici, kde je, ehm, „svět ještě v pořádku“. Kde dvě a dvě jsou čtyři, po zimě přichází jaro a muž souloží se ženou. Po příjezdu se seznamuje se Starostou, který mu nabídne bydlení, s dětmi ve škole, které hledají silnou oporu, s Továrnou, v níž pracuje většina obyvatel vesnice, a s panenskou okolní krajinou. Brzy však idylický obraz venkova dostává povážlivé trhliny: dům se rozpadá, o Továrně nikdo neví, co vyrábí, v krajině zoufale chybí voda, a on sám nedokáže odpovědět na nejzákladnější otázky svých žáků. Jak tedy může vůbec někoho učit?

Učitelovo hledání jistoty je provázeno existenciálním klopýtáním. Jaký má jeho práce smysl, co se od něj očekává a kdo mu dokáže poradit? Každá taková otázka končí doslovným zaškobrtnutím a zřícením se k zemi. Pevná půda pod nohama teprve přichází, když odvrátí pohled od svého já a začne pozorovat své okolí. Starostu, který celý den myje auto, kolegyni známkující podle horoskopu, sucho, které mění krajinu na prach. S hrůzou si uvědomuje, že vesnická spořádanost je pouhá iluze, za kterou se skrývá blížící se katastrofa.

Introvertní výpověď se postupně otevírá do satirické frašky plné marnosti. Hlavní hrdina půl dne přenáší staré cihly tam a druhou polovinu dne zase zpátky. Myslivec, který provádí děti lesem, barvitě popisuje vlahé lesy plné zvěře, ačkoliv jediné zvíře mezi smrkovými souškami je srnka se vzteklinou, kterou musí vzápětí utratit. Postavy se převrátí do svých institucionálních archetypů a omezený časoprostorový rámec české vesnice se stává podobenstvím do sebe zahleděné společnosti. Tento ověřený způsob nenápadně odkazuje ke kritickým filmů československé nové vlny, která s vesnicí pracovala obdobným způsobem. Biler je však fraškovitější, zkratkovitější a schází mu nenápadná subversivní lyričnost filmových klasiků. Důsledná schematizace se stává předvídatelnou a v závěru knihy se začíná mírně opakovat. První učitelovo klopýtnutí na zmrzlém poli slouží jako zpřítomnění, druhé jako pád do existenciální prázdnoty, ale to dvacáté je už jenom mechanický a funkční prostředek, který posouvá příběh k očekávanému konci. Ani závěrečný tarantinovský twist nedokáže zastřít chladnou příběhovou kalkulaci.

Účelnost se propisuje rovněž do jazyku. Biler používá krátké, úsečné věty, které sice nedávají prostor k chybě, ale ani k poetickému prozření. Přes občasné záblesky básnickosti při popisech krajiny a vesmíru je jazyk především funkční. Vzhledem k žánru to sice nevadí, ale přesto (nebo právě proto) se nelze ubránit podezření, že cesta, kterou se Biler vydal, je až příliš bezpečná. Jazyková síla se naopak ukazuje v přesném využívání frází, kterými postavy hájí svou existenci. Od Starosty po Ředitele továrny se dočkáme slovních ornamentů o přismahlých flákačích, o nutné úctě a o pracovitosti, které zní nepříjemně současně a skvěle by zapadly do mentálního světa současného českého maloměšťáka.

Na závěr se vraťme k názvu knihy. Od počátku je jasné, že destrukce je jediným možným způsobem, jak skončí každý ustrašený a pustý svět bez špetky odvahy a fantazie. Avšak je to také jediná možnost, jak vystavět svět znovu a lépe. Je tak třeba dobře vědět kdy a kam do bortící struktury kopnout, aby nás nezasypala a všechny díly dopadly tam, kam chceme. A toto Bilerovo anarchistické poselství je při pohledu na nadcházející suché letní dny nečekaně osvěžující.

autor: Stanislav Biler / vydáno: 2022 / nakladatelství: Druhé Město