Stále stejný kruh: z hecu si se známými založíte blog, baví vás to, ale nikam se neposouváte. Začnete uvažovat, jak se zprofesionalizovat. Zaniknete. Z hecu si založíte blog s jinými známými. A tak pořád dokola. Samozřejmě i z tohoto pravidla existují výjimky. Například magazín Finmag: česká variace Forbesu pro lidi, které nezajímají články o degustaci javánského rumu, a jediný ekonomicko-life-stylový časopis, v němž i zarytý marxista najde podnětné čtivo. Snad i díky této nezvyklé otevřenosti Finmag jako jeden z mála projektů zvládl přerod z internetového blogu do placeného dvouměsíčníku. Ale proč o tom mluvím? Podstatný podíl na tomto úspěchu má i Michal Kašpárek.  

Původně novinář MF Dnes kolem roku 2009 přešel na volnou nohu. Dnes přispívá nejen pro Finmag, ale také pro radio Wave, recenzuje a překládá knihy, stál u zrodu skupiny Žít Brno a angažoval se (ručně) v uprchlické pomoci. To poslední je pro Hry bez hranic určující.

Filip je dobře placeným herním programátorem. Umělecké ambice však vyměnil za tvorbu kódu pro f2p/p2w hry na mobily a prohlížeče. Místo uznání si tak užívá něco mnohem důležitějšího: peníze, tinder a hraní Euro Truck Simulatoru v pracovní době. Jenže ani ta nejdelší trasa z Milána do Stockholmu ho nezachrání před prvními příznaky vyhoření. Když mu navíc tinder namísto pičky přihraje polskou řádovou sestru, která se angažuje v pomoci uprchlíkům, Filip se rozhodne něco se svým životem udělat.

Morální agitka se ovšem nekoná. Pomoc bližnímu totiž může nabrat různých podob a Filipův životní cíl zůstává po celou dobu víceméně konzistentní: méně práce, více Euro Truck Simulatoru. Namísto srdceryvné road movie s hlubokým lidským příběhem se tak dočkáme spíše třeskuté grotesky z trendy pracovního prostředí a podobně hip sociální pomoci.

Michal Kašpárek nezapomíná na nic: veganské kavárny, designové kanceláře, konference i anarchistickou buňku zapálené feministky. Vše je podrobeno ironickému nadhledu člověka, který přečetl až příliš mnoho dobrých knih o flákání, kapitalismu a sociálních fenoménech. Skrze obraz, který visí v kanceláři Filipova šéfa, je otevřeně přiznaná i inspirace enfant terrible francouzské literatury Michellem Houellebecquem. A tady nastává první zádrhel.

Kašpárkovi rozhodně nechybí odvaha přinést čerstvá témata. Hry bez hranic však až nezdravě připomínají agregát nejironičtějších tweetů. Vše je příliš uhlazené, vtipné, a ačkoliv nemůžu popřít, že u scény, kdy hlavní hrdina vykřikne, že letecké palivo nemůže roztavit ocelové nosníky, jsem se opravdu nahlas zasmál (víc prozrazovat nebudu), Hrám bez hranic chybí hlubší emoční a poetický vklad Houellebecqovy prvotiny. Navíc oproti skvěle uzavřenému úvodu, mnohé další úseky působí až nadbytečným dojmem – například scéna, kdy hlavní hrdina vykřikne, že letecké palivo nemůže roztavit ocelové nosníky (ano, je to ta stejná).

Nejsilněji kniha účinkuje kolem při příjezdu do uprchlického tábora. Ironie poleví a mezi řádky prosvítá překvapivě popisná novinařina, doplněná o spíše výjimečné postřehy. Když hlavní hrdina přirovná mlácení uprchlíků brodících se přes řeku k současné obdobě devadesátkových Her bez hranic, je v tom krom vtipného bonmotu i trefný popis politických posunů posledních 20-ti let.

Přes to všechno zůstávají Hry bez hranic jednou z nejzajímavějších českých knih poslední doby. Tematizují sice pouhý segment české (evropské?) společnosti, ale na rozdíl od Soukupové nebo Tučkové dřenících každodennost z intelektuálních pozic, je to alespoň segment, v němž se orientuje. Jistě, víc bychom namísto štulce polystyrenovým pádlem pocítili pendrek maďarského strážníka, ale i to přátelské pošťouchnutí stačí jako důkaz, že generace Y dokáže krom „avokádových toustů chlapák“ (124kč) zplodit i něco ke čtení.

autor: Michal Kašpárek / vydáno: 2018 / nakladatelství: Listen