Juvenilie jsou ošemetným, nicméně naprosto nezbytným literárním fenoménem. Každý totiž musí někdy a nějak začít, a byť jistě existuje řada autorů první knihy, častěji bývají hříchy literárního mládí spíše potravou teoretiků než nakladatelským hitem. U románu Suttree amerického prozaika Cormaca McCarthyho je situace mnohem komplikovanější – McCarthy sice s dílem započal brzy, ale než se dobral jeho konce, stihl vydat nespočet dalších knih a stát se zralým autorem.

Vyprávění i po dvaceti letech korekcí nese spoustu juvenilních znaků: Odehrává se v 50. letech v americkém městě Knoxville, v době a místě McCarthyho mladých let, a jeho hrdinou je postava Budda Suttreeho, autorovo autobiografické alterego.  Zde už ale nastává první komplikace. Suttree, coby uprchlík od vlastní rodiny rozhodně nepochází ze středních vrstev a namísto sbírání literárních grantů se má co ohánět, aby se uživil: chvílemi jako příležitostný rybář, jindy coby šmelinář či lovec mušlí. Suttree má charakter pozorovatele, který ze svého hausbótu pevně ukotveného k břehu řeky Tennessee (cítíte rozpor?) nahlíží na okolní svět zlodějíčků, kurev, kazatelů, ochmelků a flákačů.

Za nezúčastněnýma a chladnýma očima je však cítit vnitřní boj. Suttree není pasivní postava. I když jeho pokusy uniknout (mezi něž patří i opuštění vlastní rodiny, které je nastíněno v úvodu knihy, až mystická cesta do hor nebo krátký a intenzivní vztah s dcerou mušláře) vesměs končí nezdarem, neschází jim síla a odhodlanost nápadně podobné té, s níž McCarthy popisuje svůj Knoxville.

Čtenář cítí rez starého železa, zápach řeky, je spalován jižanským sluncem i ranní kocovinou. Proud obrazů se valí jako rozvodněná vodní masa kolem Suttreeho hausbótu, strhává s sebou vše, co ji stojí v cestě, a konkrétnost popisu vzbuzuje až fyzický tlak.

Nicméně samotný svět knihy je faktograficky rozostřen, vstupují do něj fiktivní postavy, objevují se místa, která už nebo ještě v dané době neexistovala: duchové zrušených tramvají a rozpadliny škol.  Drobnosti, které skutečnost mírně vychylují, aby naznačily, že za konkrétními reáliemi se rozkládá mnohem širší jeviště.

Umocňováním archetypů a přetahováním scén do absurdna McCarthy volně navazuje na klasika jižanského románu Williama Faulknera. (Ostatně oba sdíleli stejného vydavatele.) Faulknerovo Absolone, Absolone v pasážích líčících New Orleans působí stejně řvavě a naléhavě. Faulknerův Henry Sutpen i McCarthyo Suttree několikrát doslova pošlapou rozpadliny svých rodinných usedlostí – a s téměř teatrální směsí vzteku, smutku i bezmoci se obrací nejen na své předky, ale hlavně na samotného diváka-čtenáře.

S pojetím románu jako lidské komedie (ahoj Dante) se však nezbytně pojí epizodičnost. Suttree coby román působí hodně rozvolněným dojmem. Postavy se objevují a mizí, jejich příběhy jsou vesměs uzavřené, až anekdotické. Humor knihy je černý jako tér a spíš než na pointě se zakládá na paradoxu: slepec svým hmatem z náhrobních kamenů přečte víc než všichni vidomí, kazatel při křtu v řece téměř utopí jednu ze svých oveček. Jednotlivé vrstvení mikropříběhů jistě vytváří paralelu k Suttreeho existenci beze směru a cíle, ale do určité míry i otupuje naléhavost celkové struktury románu.

Již zmiňovaný William Faulkner kdysi řekl, že spisovatelovým údělem je zachytit boj lidského srdce, které je ve sporu samo se sebou. Suttree tuto tezi, o níž jsem přesvědčen, že je příčinou Faulknerova alkoholismu, ukázkově naplňuje. McCarthy totiž stvořil knihu plnou protikladů: autobiografický román, který se nezakládá na pravdě, příběh, který nikam nesměřuje, intenzivní vylíčení zmaru i naléhavé zachycení síly, která nás nutí dýchat.

autor: Cormar McCarthy / přeložil: Alena Dvořáková / vydáno: 2012 / nakladatelství: Argo