Skok. Rána. První kulka se zaryla do zmrzlé hlíny dvacet centimetrů od jeho pravé ruky. Dopad jej přikoval na všechny čtyři, ale už teď bylo jasné, že to nejhorší přežil. Za celou službu nepotkal nikoho, kdo by dokázal vystřelit víc než třikrát za minutu. Rychle se překulil na bok a přikrčil se za špičkou skály, která ohraničovala předpolí a za níž začínal sráz k lukám pod hradbami. Během úskoku se mu v zorném poli několikrát mihl strážný na hradbách, vždy v různých fázích ládování a klení.

 Potom byli strážní dva.

 Pak tři.

 Vykláněli se zpoza hradeb jako maňásci na dlouhých šňůrách a zoufale se snažili vykrývat slepé úhly. Nakonec k nim přiběhl strážný čtvrtý a cosi vykřikl. Společně se rozeběhli směrem k bráně.

 Postupoval podél zdi až k místu, kde se skalní masiv svažoval k přístupové cestě. Hradba padala dolů a pokračovala dál k bráně, která teď v pásu zdi zela rozevřená, obrovská a nestřežená jako kunda staré děvky.  Po koruně hradby se k ní blížily čtyři malé tečky strážných. V bezpečné vzdálenosti od brány spatřil dívčí siluetu, jak se rychlým krokem vzdaluje městu.

 Zběh dívku chvíli pozoroval, pak sklouzl ze svahu a po předpolí se rozeběhl k pestrému horizontu podzimního lesa.

 Z kamenného ostrohu hlídal blátivou cestu rozřezanou lesklými kmeny útlých buků. Čekal. Nepřicházela. Najednou zaslechl změť třeštivých zvuků. Hlomoz postupně sílil a přibližoval se, až se ze zatáčky vynořila neforemná skrumáž muže s vozíkem, z jehož korby vyrůstala vratká věž klecí. S každým škobrtnutím hromada nadskočila a vydala hlasitý vřeštivý nářek.

 Najednou ptáčník hlasitě zaklel a svezl se mezi oje vozíku. Z vrcholu ptačí hory odpadlo několik klecí a za vystupňovaného ptačího povykování se skutálelo na cestu.

 Když ptáčník nakládal klece zpět na vozík, všiml si zběha, který jej celou dobu pozoroval. Ptáčník zaujal podbízivý postoj prodavače: otevřel klec, kterou se právě chystal naložit, vyňal z ní černého ptáka a v obou dlaních jej nabídl zběhovi.

 „Tato kavka umí nadávat a krást,“ řekl, pak ale ptáka rychle schoval a z jiné klece vyňal holuba: „A tento nosí vzkazy zrádcům a milencům.“

 „Táhni,“ sykl zběh a hodil po ptáčníkovi kamenem.

 Ptáčník rychle vecpal holuba zpět do klece, popadl oje vozíku a za hlasoitého doprovodu ptáků zmizel za zatáčkou.

 Po hodině se zvedl vítr. Lysající koruny stromů neklidně šuměly. Zběh několikrát seběhl k cestě, ale pokaždé, když se ocitl pod tenkou stuhou nebe, všechna odhodlanost jej opustila.

 Po další hodině už ho nemělo co opouštět. Nízké slunce se prořezávalo bučinou a namrzlé kaluže chladně zrcadlily porcelánový střep podzimního nebe.

 Potácel se zpátky ke městu: k putykám, bordelům, věčné, nikdy nekončící službě. Ranní epizoda se zdála vzdálená a cizí, jako by mu ji někdo odvyprávěl v hospodě nad ránem.

 Znovu zaslechl ptačí povyk. Ptáčník už ale musel dávno dorazit do města.

 Zběh se přikrčil a po mírném svahu vyběhl nad ohyb cesty. Postupoval pomalu a obezřetně, namrzlé listí mu přesto křupalo pod nohama.

 Nejprve uviděl vozík, pak několik klecí rozházených po cestě. Někteří ptáci byli mrtví, jiní tupě mlátili křídly o výplet. Tělo ptáčníka leželo několik kroků od poslední klece, uprostřed cesty. Pokroucené a zmačkané jako hadrový maňásek.

 Tušil, že není sám.

 Instinktivně sáhl po kordu, ale pak si uvědomil, že jej obětoval rannímu skoku.

 Probuzení – bolest. Zkřehlé svaly a oči, které nedokáží zaostřit. Svět rozložený na několik slívajících se, měkkých barevných skvrn. Zmateně do nich hrábl rukou. Jako by hladil zmoklého psa. Přesto cítil určitou důvěrnost. S hrůzou si uvědomil, že mu mezi prsty protékají dívčí vlasy. Zmoklé a chladné, zcuchané jako nespředený len.

 Když však dívku překulil na záda, hlasitě si vydechl. Dívčin nadmutý obličej prozrazoval, že zde leží nejméně týden. Do bílé kůže vrostlo tlející listí. Vedle spočíval ptáčník a jeho tělo odevzdaně čekalo na dívčin osud. Několik klecí, pár planěk dřeva a nahnilá truhla s rezavým kováním. Hrob nepotřebných těl a věcí.

 Netušil, kde je.

 Nejistě se vydrápal z prolákliny a rozhlédl se na všechny strany.

 Bylo ráno. Les končil několik kroků od hrany rokle. Za ním se vlnil zkamenělý příliv polí a luk. Stíny kmenů se od oranžového kotouče na horizontu rozbíhaly hluboko do útrob lesa, jen v místě jámy se prohnuly jako výplet klece. Nocležníci pod ním vypadali jako dvě kupky odhozených hader.

 Jakmile vyšel z lesa, opřel se mu do tváře vítr. Byl čerstvý a ostrý a on v něm ucítil kouř. Najde ji.