Pamatuji si to. Letní pole, mírně vypuklý horizont, z nějž vyrůstá jasně červený chrám na půdorysu kříže. Pomalá jízda po širokém oblouku okrskové silnice nasouvá stavbu čím dál tím naléhavěji do středu zorného pole. Hmota roste, stává se silnější a intenzivnější. Bylo mi šest a Mariánská Týnice, mé první vědomé setkání s nejvýznamnějším českým barokním architektem Janem Blažejem Santinim, dodnes představuje jeden z nejsilnějších vizuálních zážitků.

Obvykle se snažím přistupovat ke knihám nezaujatě, ale patrně si dokážete představit, že u knihy, která se jmenuje Santiniho jazyk, to jaksi nebylo možné.  Miloš Urban, kterého asi není třeba příliš představovat, zde vypráví nejen příběh Martina Urmanna, zaměstnance reklamní agentury Stellar Brusque pověřeného reklamním úkolem najít univerzální větu pro všechny kampaně (ach, jak postmoderní!), ale i samotného Santiniho, jehož se stavby se stávají pro Martina ústředními body pátrání. A nebyl by to Miloš Urban, kdyby do vlhkých kamenů nevytesal kupu tajných zpráv a do nádvoří nepohodil několik obskurně zabitých nebožáků.

Román tak brzy nabírá spád, Martin je od jedné tajné zprávy hnán k druhé a větu za větou si skládá tajemství, které po sobě zanechal Santini. Čtenář se jen může divit, jak se prve rozvážná story sociálně a sexuálně frustrovaného reklamkáře překlápí do thrillerových poloh. Ostatně, od Urbana, coby donedávna nejnadanějšího českého postmodernisty ani nic jiného čekat nemůže.

Jenže postmoderna není omluva. A jestliže ani řečtí filosofové nedokázali vyřešit otázku, při jakém počtu zrnek písku se z nich stává hromada, pak ani čtenář nemusí mít jasno, kolik vražd dělí Umberta Eca od Dana Browna. Ostatně už samotný název Santiniho jazyk jako by odkazoval na název Brownova románu Da Vinciho kód, který je jen o dva roky starší než Urbanovo dílo. Na rozdíl od vrcholných postmoderních románů, jako je Ecovo Foucaltovo kyvadlo, které si bere na paškál konspirace a škvár předcházejících generací, Urban – ať už záměrně či nahodile – derivuje cosi, co bychom mohli nazvat jako současný metabrak. Text si na jednu stranu zachovává určitou metakulturní rovinu (odkazy na Santiniho), ale neslevuje z příběhovosti a drajvu, jak se stalo pozdnímu Ecovi, či v našich podmínkách Michalu Ajvazovi. I za cenu určitého "odlehčení" díla je příběh akcentován více než literární póza a to se všemi důsledky. S ponorem do dění se totiž vytráví i distance, která výše zmíněným autorům brání ve sklouznutí do objektu svého zájmu: braku. V Santiniho jazyku chybí nejen nadhled, ale hlavně subversivní hravost otevírající literární klišé do nových cest.

Urban tak od první třetiny zcela vyklízí pozice postmoderního románového intelektuála a vrhá se na dráhu akční žánrovky, čímž nejen, že se dopouští drobného podvůdku na čtenáři, ale zároveň předešlou část knihy jednoduše hází do koše. Jenže jako by mu ani tato nová poloha nesvědčila. Ne, že by akčním vložkám scházelo napětí, ale způsob, jakým se hrdina pohybuje mezi jednotlivými akčními scénami, je až příliš nahodilý. Když si Martin čistě z rozmaru přiloží svatozář Jana Nepomuckého na slepou mapku České republiky, aby se tím dostal k pětici Santiniho zakódovaných zpráv, ještě přivřeme oči, avšak frivolnost, s níž jeho známá i on sám interpretují číselné kabalistické kombinace, zadává k otázce, kolik je toho ještě čtenář schopný odpustit, aby se dostal od jedné akční sekvence ke druhé. Ostatně Da Vinciho kód na tom nebyl jinak.

Z původně nadějného, námětem krásně endemického románu nakonec zůstává jen několik vydařených thrillerových scén, vcelku fundovaný výpis a popis Santiniho staveb a pár hezky popsaných souloží. Několik otesaných kamenů, které na výstavbu chrámu rozhodně nestačí.

Miloš Urban / Argo / 2005