Celé to nakupení hmoty rozprostírající se na lavičce jako na pultě masného krámu Filip nejprve považoval za sněhovou závěj, kterou během dne nikdo neodmetl, ostatně proč taky, v takovém mrazu. Teprve ze vzdálenosti několika kroků v oblém, bíle se třpytícím tvaru rozpoznal mužskou postavu. A teď před ní stál a byl to pocit, jako by vešel k někomu do ložnice.

 Muž na lavičce byl nahý. Ležel na boku, ruce měl složené pod hlavou a nohy mírně pokrčeny tak, aby celý objem těla vměstnal na sedák. Linie pasu, která – zřejmě vlivem sedavého zaměstnání a špatné životosprávy – dávno ztratila pevnost, byla obtažena světlem parkové lampy a ochlupení obrostlo jinovatkou. Penis působil jako malý, komicky nesmyslný výčnělek v promrzlém klíně.

 Tvář vyzařovala neuveřitelný klid, jako by muž jen na chvíli usnul po dlouhém, namáhavém dní.

 Zátiší ale ještě nebylo kompletní: pod lavičkou ležel vyskládan komínek oblečení a na jeho vrcholu prázdná, průzračná lahev bez etikety.

 Teď se scéna uzavřela: neforemné, špatně uspořádané tělo, a oproti němu pečlivě srovnané oblečení a lahev, zamrzlá kauzalita.

 Následně se do obrazu vpila hudba. Filip si uvědomil, že má v uších sluchátka. Vytáhl mobilní telefon. Mráz z něj vysál téměř všechnu energii, ale jeden hovor by ustál. Filip sluchátka odpojil a hudba umlkla. Teď už nebude muže nic rušit. Schoval telefon do kapsy a vydal se domů. Město bylo tiché, jen občas slyšel sníh drcený pod koly klidně projíždějících aut.

 Po zastrčení do dokovací stanice začal telefon přijímat energii: na znamení, že tištěnými obvody znovu proudí elektřina, tiše pípl.

 V bytě byl nepořádek a přetopeno. Na kuchyňské lince ležela polovymačkaná plata paralenu, ve dřezu  nedojedná večeře. Lucie už třetí den bojovala s pravidelnými záchvaty horeček, takže veškerou starost o byt musel zastat Filip.

 Zítra skončím dřív, uklidím, nakoupím musíkm skončit dřív, uklidit a nakoupit, říkal si, když ležel vedle Lucie a pozoroval, jak se namodralé chladné měsíční světlo odráží na jejich slepených vlasech, jak sklouzává po záhybech pomačkaného povlečení a jak se jako nějaká další vrstva průzračné látky ovinuje kolem její siluety. Luciino tělo tiše bojovalo, nemoc jej rozpálila – a jemu najednou připadalo, jako by se všechna energie světa nakumulovala do jediného místa. Rozpínající se žhnoucí bod na dokonale černém plátně.

Obraz však stále nebyl ustálený. K jednomu žhnoucímu bodu postupně přibývaly další, až se sytá čeřň zbarvila do nachova. Pak se zhruba v polovině obrazu vyrýsovala linie horizontu osázena výškovými domy. Temná kulisa nivní zeleně a černé plochy polí v popředí. Město na obzoru neklidně tepalo a bílý rám okna jej uzavíral do přesně ohraničeného čtverce vsazeného do zdi - rám okna.

 Filip přikrčil nohy a ještě chvíli ten neklidně chvějící se obraz pozoroval.

-