Před dvěma měsíci se objevil Stroj. To ještě bylo relativní teplo: přinejmenším šest stupňů nad nulou.

 Malý, žlutý bagr vjel na školní zahradu (zahrada je silné slovo, protože ve skutečnosti se jedná o zbytkový pozemek za přednáškovými sály ponechaný ladem), rozedral povadlý trávník a zanechal za sebou sérii rýh, v nichž jsem až při pohledu z ateliéru, velké, spojené místnosti v posledním podlaží, rozeznal půdorys malého domku. Zeptal jsem se L., jestli neví, co to znamená.

 „Nevím, ale vypadá jako základy domu,“ řekla od notebooku. L. tento semestr zpracovává projekt hřbitova, postupně vyhledává různé druhy domácích dřevin, které by vhodně doplnily stávající kostru zeleně.

 „Třeba to bude byt pro hostujícího profesora.“

 L. se zasmála, pak se dál věnovala tahání čar. Nikdy jsme spolu moc nemluvili.

 Rodící se dům mě znervózňoval.

 Kolem 6. prosince začala teplota klesat. Dělníci, kteří nastoupili k betonáži základů, museli závodit s tlakovou výši přicházející přes Polsko ze severu: při mínus pěti totiž v betonové směsi přestávají účinkovat plastifikátory zajišťující hydrataci cementu; stavba by tak mohla pokračovat až při nejbližším oteplení.

 S L. jsem znovu chodil na kávu. Pokaždé jsme si ji vynesli ven, a zatímco jsem pozoroval souboj dělníků s plány, materiálem a počasím (s vytěsněním fyzické práce do třetího světa se dělníci stali jakýmsi zvláštním, nicméně vzácným druhem vzbuzujícím v mužích univerzální nostalgii po zaniklém světě bezstarostné fyzičnosti), L. kouřila a těšila se, až napadne sníh. L. miluje lyžování.

 Bylo zcela jasné, že pokud se do několika dní na celou naši zem nesnese prvotřídní prašan, L. odjede do Alp a já ji minimálně dva týdny neuvidím.

 Vyhlídka čtrnáctidenní propasti i situace dělníků opečovávajících zahradního vetřelce mě nutila přiklonit se na stranu tlakové výše.

 Často teď jezdím k rodičům. Paradoxně je to nejlepší způsob, jak si udržet odstup: pravidelná všednost návštěv odstraňuje vtíravé otázky, které klademe dlouho nepřítomným rodinným příslušníkům. Blízkost je stupněm anonymity.

 Po většinu času tak mlčím, usrkávám pytlíkovaný čaj s citronem a sleduji otce, jak zápasí s mým prvním notebookem. Dnes už se ta nepříjemně hučící krabička hodí akorát k ubíjení času na internetu a psaní krátkých mailů nebo poznámek. Vývoj rýsovacích programů dávno předběhl její veškeré výkonové možnosti.

 Matka nemá počítač ráda: připadá ji groteskní, jak dokáže otce vysát na celé hodiny. Matčiny úniky jsou podstatně kratší: jedna nebo dvě cigarety za den. Matka se za ně vlastně stydí. Kdysi kouřila na balkoně, ale postupně se přesunula na zápraží. Z obývajícího pokoje tam není vidět.

 Člověk, který by se chtěl stát svědkem matčiných krátkých emigrací, by musel stát v zahradě a ještě tak, aby jej matka nespatřila. Jinak by cigaretu zatípla, usmála se a řekla něco ve smyslu, že jí to kouření jednou zabije. „Ani mi to vlastně nechutná.“

 Zahrada je vůbec skvělé místo k pozorování, obzvláště teď, v zimě, kdy z většiny stromů zbyly jen černé kontury kmenů a větví. Z nejvzdálenějšího koutu zahrady lze přehlédnout celý dům: nikterak výraznou, vinou krize dost ošizenou prvorepublikovou vilku ukrytou pod šedou břízolitovou omítkou.  Ten obraz je k nalezení v podstatě v každé ulici, ale pozice ze zahrady mu dodává jakousi výjimečnost.

 Takové pozorování mě uklidňuje – i přesto, že jako každé pozorování je jen iluzí vlastní výjimečnosti: imaginární možností zůstat mimo obraz, neúčastnit se.

  Profil: L. stojí nad pracovním stolem a objektivem fotoaparátu míří na vypůjčenou knihu o zahradní zeleni, která leží rozevřená na pracovní desce. Hlavu má skloněnou, takže ji sestřižené, rovné vlasy padají do tváře a vytvářejí černou trojúhelníkovou plochu, jejíž jedna hrana je kolmá na desku stolu.  L. pomalu převrací listy a fotí stranu za stranou. Od poloviny má kniha tendenci se sama zavírat. L. ji proto musí přidržovat. Její prst (nechce mít v záběru celou ruku) postupně dopadá na latinské názvy rostlin: Rumex crispus, Sagittaria sagittifolia, Saxifraga aizoides...

 Mezitím Filip vysvětluje, že dům, který se staví na školním dvoře, bude sloužit katedře prostředí staveb v rámci grantového projektu. Jedná se o pasivní dřevostavbu další generace:

 „Dnes už jsou téměř veškeré tepelné ztráty eliminovány,“ říká Filip: „Často je naopak nutné počítat s tepelnými příjmy. Nejen od slunce. V podstatě každý spotřebič produkuje teplo, které díky dokonalé izolaci nemůže ven a přehřívá dům. A vlastně to nejsou jen spotřebiče, ale i teplo člověka: dech, teplota těla…, to vše musí být bezpodmínečně odvedeno pryč.“

 Teplota venku se zatím ustálila kolem nuly. Letos už nenasněží.

 Sněžit začne až tři týdny po novém roce. Teploty se hluboce propadnou: ráno bývá kolem mínus patnácti, k poledni teplota vstoupá o tři až pět stupňů. Většina lidí panikaří a shání nemrznoucí směsi pod mínus dvacet. L. už je týden v Alpách.

 Dům je v podstatě hotov a začínají se kolem něj ochomýtat první lidé z Prostředí. Postupně do domu vnášejí nejrůznější měřící přístroje, občas se zastaví na zápraží a rozmlouvají. Pára jim vstoupá od úst. U vchodu do školy kouří několik studentů.

 Školní zahrada v nastalých mrazech působí ještě sklíčenějším dojmem.

 Před pěti lety zde vysadili první strom. Vlastně jediný. Po většinu roku je strom zarostlý travou, ale teď, když trávu sežehl mráz, lze vidět černou, úzkou kolmici, vetnutou do bílé plochy. Pokaždé, když se ten úzký prut v rozpadající se dřevěné podpěře objeví, uklidní mě, že za těch pět let nepovyrostl ani o centimetr. Podle nejnovějších předpovědí do čtrnácti dnů přijde obleva. Do týdne je L. zpátky. Ztráta kontroly není možná.