V určitém okamžiku se čekání na Zářnou hodinu změnilo v nekonečnou sérii průchozích dní a slepých chodeb. Nedokázal jsem – a ani nechtěl – ten okamžik jednoznačně identifikovat. Bál jsem se, že by měl nějakou souvislost s E., bál jsem se, že by s E. žádnou souvislost neměl. Z bytů, od nichž mi známí půjčovali klíče (a já si pak od nich nechal potajnu vyrobit duplikáty), se staly postele, vany, umyvadla, ve kterých se topím pokaždé, když chci všechno smýt.

 Někdy v létě, nebo na konci jara, jsem se E. zeptal, co dělají ženy, aby to všechno unesly. Věděl jsem, že muži chlastaj. Sportují. Píšou knihy.

 „Ženy kouří,“ řekla mi.

 Chtěl jsem se zeptat, co vlastně musí ženy – nebo muži – snášet, jestli mi to dokáže jednoznačně specifikovat. Ale to už byla E. na balkoně. Teplý odpolední vzduch vtáhl tabákový kouř hluboko do pokoje.

 Ještě dlouho, co odešla s kamarádkou na bazén, jsem se pokoušel vyvětrat. Pokaždé, když jsem otevřel jedno okno, druhé přibouchl průvan – přivřená záclona se třepotala ve větru a vyzývala Boha, aby za ni celý náš život povytáhl ven. Tehdy jsem poprvé zatoužil žít jinde, v zemi, kde počestná protestantská morálka zakazuje záclony i kouření. Boha ne, protože ten je dnes všem ukradený, zbyl tu po nás, po lidech, opuštěný a osamocený.  Mně nezbývá, než ho upřímně litovat.

 Stále ještě navštěvuji rodiče. Oni se snaží na nic neptat, já se snažím na všechno odpovídat: klidně a rozvážně. Vždycky po kávě otec usne. Matka se snaží zjistit, na čem momentálně pracuji. Cvičené moderato kávové lžičky odměřuje otázky: Kde jsem byl. Jestli mám přítelkyni. – ve skutečnosti mi vyčítá, proč nechodím častěji. Pak se (matka) zvedne a odejde na balkon. Kouří. Nese své břímě. Tisíce kilometrů.

 Pozoruji nádechy otcova těla a přemýšlím, jak dlouho dokáže svalová hmota vstřebávat kyslík.

 Někdy mě přepadne bezdůvodný strach, že se otci něco stalo. Nehoda. Nemoc. Často se pak rozjedu domů. Jsem rád za každý další nádech. Jeho, můj, za vzduch, který nám zvedá hruď, abychom nádech po výdechu snášeli život.

 Poslední dobou přebíjím strach prací. Práci strachem. Často myslím na E. Na to, jak se dokáže prostor smrštit, když zmizí člověk, kterého jsme   Nakonec jsme vždycky zděšeni rychlostí, s jakou se i ten největší byt zmenší na 6 metrů čtverečních nejzákladnějších potřeb; že žádné město není tak malé, aby se v něm člověk nedokázal užrat samotou.

 Kouřím a masturbovat se snažím co nejméně.

 Je nějaké léto. Ulice se podobají korytu, na jehož dně hučí mohutná řeka. Ve dne i v noci. Když je proud dostatečně silný, dokáže strhnout veškerou bolest. Odnést ji pryč – vyplavit. Je mi to jedno, protože o bolest (mou nebo někoho jiného) tu vlastně nejde. Pod dálničním nadchodem světlomety aut probírají řídnoucí tmu. Jde o správný okamžik: o ideální lom světla, který pronikne kouřem dnů a prozáří jedinou hodinu. Většinou ale zbude jen světlo a chlad.

 Nový den: kouřím, pozoruji se.