Stojím opřená rukama o zábradlí.

„Stop! Takhle to nejde! Pořád tam slyším někoho zpívat níž. Dáme si to ještě od začátku.“

Už je to potřetí, co opakujeme začátek písně. Bratr farář stojí uprostřed kostela před oltářem. Já v hloučku zpěváků na kůru. Blíží se Vánoce, nacvičujeme koledy na půlnoční.

Když začne Alena hrát na varhany, začnu otvírat pusu, ale dělám jen jako - jakože zpívám.

„Výborně! Teď to bylo dobré," raduje se bratr farář a já?

Tak jsem to kazila já?!

Vždyť...

Zkoušky na střední školu začínají talentovkami.

Zpěv a hra na hudební nástroj, tělocvik, kreslení, recitace.

Maminka si přeje, abych to zkusila, abych nemusela dojíždět a zůstala doma. Otvírají  tady ve městě pedagogickou školu.

„Máš ráda děti, chtěla bys být učitelkou v mateřské školce.“

„Já bych radši na tu zdravotku, maminko...prosím.“

Černá vlna na bílom beránku, černá vlna na bílom beránku, aj kady sa tůlaš, aj kady sa tůlaš černooký janku....

„Zahrajete nám na klavír?“

„Radši ne, jestli nemusím.“

„Nemusíte, tak já budu hrát akordy a vy mi je zapíváte - rozloženě jednotlivé tóny.“

Zpívám, je to docela lehké, alespoň se mi to zdá.

„Dobře, ale nedělejte si legraci.“

Nechápu, dívám se udiveně na učitele za klavírem, který teprve po chvíli pochopí, že to není legrace, že opravdu zpívám to, co slyším. Všechny akordy správně, jen o půl tónu níž. On to slyší a já ne.

Co na tom, že  ze všech talentových zkoušek nakonec dostanu jedničku, když ředitelka školy řekla mamince do očí, ať si hledá protekci jinde, že mě na pedagogickou školu nevezme, že bych měla špatný vliv na děti, protože chodíme do Husova sboru, který stojí přímo naproti gymnaziu a pedagogické škole, kam jsem si podala přihlášku....

Zdravotka. Hodina češtiny. Třídní profesor nám recituje báseň. Pohybuju nohou do rytmu textu... Sedím v první lavici před katedrou a neuvědomuji si, že on na moje nohy vidí. Když dozní jeho slova, usměje se na mě a potichu řekne: „Dívka v rytmu zrozená...“

Už mám za sebou pár měsíců na střední škole, pár slohových prací... Jdu chodbou, když mě zastaví třídní: „Nepíšeš něco? Třeba básně? Měla bys. Máš moc dobrý sloh."

Zrudnu, sklopím hlavu: „ Něco jo, ale já... tak dobře, přinesu vám to.“

Autorsky se podílím na programu souboru složeného z budoucích zdravotních sestřiček a kluků z různých středních škol, kteří hrají a zpívají s námi a doplňují tak recitační pásmo ze studentské poezie.

„Marcelo, víš to, že máš takové neakademické sykavky?" Dívám se vyděšeně na svého třídního, čímž ho rozesměju.

„ To nic, s tím se dá pracovat, dávej si pozor na tu výslovnost a zpomal..."

Oddechnu si: „Uf, tady by nešlo jen otvírat naprázdno pusu." Vyprávím profesorovi o svém zpěvu na kůru.

„ No vidíš a přitom píšeš básničky ušima.“ Zasmějeme se tomu oba a pokračujeme ve zkoušení.

Dokonce i zpívám. S klukama v souboru při kytaře, společně - na sóla jsou tu jiní.

Jenže jsou to právě ti kluci, kteří dají mému češtináři spolknout hořkou pilulku.

„Pane profesore, ten Sklář, ty jeho básně! To je měkký. To i Marcela píše líp a tvrdší poezii. To tam chcete? Jak to máme recitovat?! Takovýho romantika?!“ Netuší, že autorem je náš učitel.

„Jak? Jednoduše, jako kdybys šel se svojí holkou," vyhrknu a dívám se na skloněnou hlavu pana profesora. Je to jen chvilka, než ji zvedne, koukne na mě a usměje se.

„ Ano, přesně tak jak říká Marcela - jednoduše.“