život tě naučí
vím jak bolí
když maminka se ztrácí
nejprve tiše sedí ve stínu
poslouchá pod trešní
jak cvrlikají ptáci
jaro se přes léto rozběhlo k podzimu..
ještě mi dovolí
držet ji v náruči
párkrát mi pošeptá
život tě naučí
sedávám v zahradě
jarem se proplétá vánek
co hladí mě...
pomněnka rozkvétá
maminka
vzpomínka
vzkříšená
odlétá
Komentáře
Z Zeanddrich E. (pismak.cz)
Před 2 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
l lawenderr_ (pismak.cz)
Před 3 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
c cubka (pismak.cz)
Před 3 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
J Josephina (pismak.cz)
Před 3 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Moje maminka také nebyla příliš objímací...říká se, že stáří karikuje povahu - zdůrazní rysy, které v člověku jsou ukryté. Věděla jsem, že je hodná, ale netušila jak moc...V náruči ji nosil můj syn, když už nezvládala chůzi po schodech. Já ji spíš mohla už bez ostychu pohladit. Když byla při síle, nějak jsme to nepraktikovaly. Vlastně ten poslední rok, kdy odcházela, mi došlo, jak křehká byla uvnitř... najednou mi dovolila přiblížit se ... V tomto ohledu - "život tě naučí" nebyla vůbec výhružka - naopak a čím víc se jí svým věkem přibližuji, tím víc ji rozumím a stejně jako janina lituji těch "promarněných" chvil. Pomněnky dokážou rozkvést i ve vzpomínce na hnědé oči... |
Jen kdyby se daly vrátit promarněné chvíle, kdy jsem ji v náruči nedržela.