Tak to mne těší - kdo pichlavost ocení, možná má život těžší (zvláště, když v něm je pěší), však leccos přitom zřeší :-)

To ví jen Miroslawek, ostatně každý máme jiná asociační pole... Někdo rezonuje, někdo chytne jednu strunu :o)

Jo, padne-li zahrada je úplně to samé, jako padne-li Bastila. Zahrada je útěšná načančaná skutečnost-neskutečnost.

Je to jen taková rychlá jinotajná poznámka, takže beru na sebe, že tomu někdo nerozumí - rozumět tomu může jen ten, kdo zná pohádku o ptáku Ohnivákovi, kde si princ dává pod hlavu ježčí kůži, aby neusnul při hlídání; jakmile mu hlava klimbne, hned ho ježčí kůže vzbudí. Takže pak je ta tvá úvaha poněkud mimo význam... Nenapadlo mne, že ježčí kůže a pohádky vůbec jsou už tak mimo obecně sdílené významy :-)

Takže nejde o to, že co nebolí, není trvalé, jde asi o totéž, co má Kainar podstatně líp ..."hlavně se neustýlat" :-)

Jasně že také tak, jak ti napovídá periferní myšlení, ježčí kůži si dal pod hlavu princ, když chtěl chytit ptáka Ohniváka :-)

Ale zároveň to je tak, že člověk si najednou uvědomí, že to, co ho trápí, bolí, bodá, je také to, co mu umožní přežít, protože aby to překonal, musí zakotvit hloub, nemůže jen tak slastně spočinout. Tedy to druhé - nejen, že snadno dosažitelné nechutná, ale dost často může být i klamné, netrvanlivé...

Díky za odezvu...