V noci po práci sedím u televize
abych zapomněl a usnul
nebo taky ze zvyku

Nikde nic zajímavého až zachytím
reportáž o biologickém výzkumu
Lidé, kteří chtějí ovládnout buňky
lidí myší a octomilek
aby nestárly a neumíraly
tak jako teď

Úvahy vypadají tak jasně
že jednou určitě budou vědět
jak to je a kudy vedou lesem
tisícerá vlákna spojující všechno
aby život šel svou cestou

Mladý americký vědec financovaný
filmovým magnátem létajícím
v sedmdesáti vlastním letadlem
bez pochybností v hlase tvrdí
že nemáme důvod považovat evoluci
za něco lidského
za něco nedotknutelného
je to jen síla
nástroj
stejně jako pára nebo elektřina

Odebírá octomilkám jejich vajíčka
a tak nutí evoluci aby v padesáti generacích
našla jedinou cestu k potomstvu
zpomalením umírání
A slepá síla evoluce poslouchá
Stejně jako myši se učí chodit
připraveným labyrintem
říká se, že ta pravá jedna ze sta tisíc
to zvládne i se zavázanýma očima

Octomilky zmutovaly a zdvojnásobily svůj průměrný věk
Člověka čeká totéž

Nikoliv jen dožít o deset dvacet let déle
se slinami kapajícími z koutku
neovladatelných úst

Ale žít myslet nezapomínat
V mozku se budou tvořit nové neurony
a myšlenky protáhnou svá chapadla
nedokončené oblouky mostů
které se dosud nedaly zvednout jedním životem
budou zaklenuty
Příští Nicola Tesla dokončí svou Stanici

Přemýšlím stejně jako oni
ó ano stejně jako programátor
nachází ve starém programu spoustu
možností jak využít hluchých míst
a za chodu vkládá nové a nové bloky záplat
které ač nevýslovně menší
proti starému kódu
zvládnou stonásobně větší objem

Tak třeba opravdu
pokaždé najdem cestu

A někde někteří bohatí silní
narození ve znamení štěstí
posunou člověka stejně jako kdysi
Pasteur Newton Sokratés Macchiavelli

Cítím tu krásu dobrodružství druhu
a vím jak zdánlivě zotročená evoluce
v těch náhodně vyvolených tělech a mozcích
svých zdánlivých krotitelů
vítězně řve svou píseň

Jediné buňky, které dělením neumírají
jsou pohlavní
Jen těm se nekrátí telomery
jen těm se netřepí konce tkaniček
to jsem opravdu nevěděl

Nač léčit nemoce
když odsuneme samo stáří

Jenže každý program jednou doslouží
až se rozpadnou jeho omezení stálým náporem
a bude stvořen nový na stonásobně mocnějším základě

Jistě bude dělat to samé
z větší části
tak jako teď já píšu tenhle text do pár stovek bajtů
i když bych moderněji mohl zestonásobit objem
mít každé písmeno v jiné barvě
a prokládat slova vlnícími se rameny
mořských lilijic

Na druhé straně dinosauři a jiní
příliš dobře vybavení
nakonec vyhynuli potácejíce se
pod bezprecedentním náporem změny

Kdo chce vládnout
musí počítat s ostrým větrem na vrcholku hory

Naše slavná věda neodolá mnoha jednoduchým možnostem
zničení

Ale je to naše cesta a stejně jako nás může zahubit
její odmítání nebo polovičaté nesymetrické přefouknutí
může nás osvobodit důrazná cesta bez váhání vpřed
někdy rozhoduje čas projetí první křižovatky
třeba už nebudemem mít druhou možnost
třeba se doba klidu překlápí
neznatelně do věku bouří erupcí kráterů záplav nebo ledu
znalosti přicházejí mnohem pomaleji, než je třeba
ale je samotné nikdo nezaplatí
dokud nejsou připraveny udeřit
zabaleny v krabici převázány stužkou v polici obchodního domu

Vzpomínám si na svoje staré texty a jímá mne nostalgie
že nikdy nebudu účasten velkého náporu

Ale na druhé straně jsem rád,
na stavbách mládeže taky nebylo o co stát

Proč to vlastně píšu
namísto spánku?

Nevím, není to báseň.
Je to jen nalití krátkodobé paměti
do trychtýře slov
bez ladu jen načmárání cesty
kam se ráno obrátit

I když ráno vstanu jinde
a i přemýšlet
budu asi jinak.