Na neslyšnou
klávesnici duše
dopadají
sněhové vločky osudu

Snažím se je
odchytit
hledám
na chvíli uhranutá
písmena

Ale jsou jak
kočičí tlapky
na měkkém koberci
ani stopa

Chtěl bych žít
natáčen
zevnitř i zvenčí
kdykoliv se zastavit
a znovu sám sebe přečíst
a pochopit
kdo jsem a proč se chovám
právě takhle

Sokratés prý tvrdil, že člověk
dělá jen to, o čem si myslí, že je dobré
Stačí tedy jen poznat
co je dobré
a lidské činy se odpoutají od nesmyslů
Já tedy nevím, co je dobré?

Ale kdež, vím, že dělám chybu
V té samé chvíli to vím
v jaké si říkám
vždyť se projednou
nic nestane
však si mohu pohovět
ulevit svým zlozvykům
napojit jejich závislost
svým časem
a přitom se neobvinit

Divoký, posměšný Sokratés
a Platón
Plánovač
Vykladač a Skrývač
Narovnatel
Očarovaná Sófrosyné
uprostřed balkánského tance

Ani jednou se neuvidím
cizíma očima
Ani jednou neuchopím
prázdnou a tichou
nádobu osudu

Nevykroužím
hlaveň z okovů vůle
abych vystřelil do vás
svázané víry myšlenek

Nakonec je máme možná
stejné všichni
Jenom se každý držíme
jiného konce klubka
Voláme Ten je pravý
Čím méně jich zachytíme
Tím odhodlaněji

Dovnitř nikdo nedohlédne
Do srdce tanci stvořiteli
Víme víc o protuberancích
než o žhavém jádru
hluboko pod nohama

A tak i já zasílám
své epištoly nazdařbůh
zatímco tichý noční sníh
pokrývá staré město

Sněhové vločky smíření
v podhoubí jazyka
malý tající uzlík na niti
po bezesné noci úhrnem

ani stopa.