Máš talent psát v takových jinotajích, že je možná málokdo rozluští, ačkoliv tobě přijdou jasné - a jak jsem tu větu dopsal, uvědomil jsem si, že platí možná i na to, co píšu sám :o) Má to ovšem výhodu nutnosti ptaní a vysvětlování, tudíž pokračování komunikace....kterou z možných neořechových svítilen jsi asi myslela?

Dnes bych možná ještě víc zdůraznil, že nejobtížnější zápis z hlediska trvanlivosti je právě v udržení správného významu sdělení při přechodu z jedné mysli do druhé. Co nám je platné, že rozluštíme slova, že zůstanou na skalách či discích, když nechápeme jejich tehdejší významy? Hermeneutika se snaží - ale je to mnohem horší, než rekonstruovat zmizelý svět ze zkamenělin, protože jazyk nemá žádnou DNA... Faktické poznatky typu matematiky nebo chemie tyhle problémy nemají, protože strukturu skladebné logiky nebo skladebné přírody po odhalení kostiček už nelze ztratit.

Ale jsem rád, že máš z téhle staré básničky plátno, taky jsem to dělával, že jsem si důležité věci vytiskl a dal na nástěnku, abych je měl pořád před sebou a mohl o nich přemýšlet, vraceje se opravdu k nim samým, nikoliv k mým představám o nich. Tohle je - aspoň co si pamatuji, protože básnička je až děsně stará - právě o tom, že semtam se někomu povede cosi podstatného...ale jen málokdo to uvidí doopravdy. Napadá mne typicky třeba Kesey se svým "Vyhoďme ho z kola ven"...když jsem se díval na to, co z toho udělal Forman a i jak to lidi obvykle chápou, byl jsem ...zděšený?....jak je úplně zakryto, co autor ...snad? podle mne?....především chtěl sdělit...

Ale ono to nejspíš je tak, že každý si nabere podle tvaru vlastní nádoby. Třeba z knihy Job, to je takový letitý kulturní sport, luštit, co dávný autor doopravdy myslel - a co třeba vyjádřil, aniž to věděl, pěkně intuicí?

Mám chuť psát o tom, jaký význam vidím pod slovem intuice, o tom, co vlastně jsme, o té evoluční cestě, miliardleté, která je v nás zakleta... jak je mysl slovní slaboučkou vrstvičkou na obrovité vířivé stavbě... Jung říkal, že vědomí je jak svíčka na ořechové skořápce, plující temnými vodami :-)

Ale dnes má server PS nebo moje připojení k němu nějaký technicky špatný den, strašně dlouho trvá, než se načte nějaká stránka, tak si to nechám na příště - a díky za poklony. Je to hezký pocit, zažít přímou smysluplnost psaní...to by jeden hned pokračoval.

Ještě se sem snad vrátím, třeba pozeptat se na danajskost daru - mně připadá, že jako lidé jsme sítí různých memodruhů...a beru to jako evolučně potřebný kvas, s tím, že vlastní memodruh je potřeba podporovat, aby nezanikl, protože málorozměrná síť je také málo obranyschopná. Ale teď už radši zalehnu.

Co by mělo znít blbě? Mne to vysloveně nadchlo. Dělám to odedávna podobně...

To mne moc těší, že si píšeš deník a kopíruješ si do něj "zdroje" - dokonce mi naskočilo, že přece většina antických děl se zachovala právě takhle, ze zlomků uvedených ve "výpiscích z četby", které si tehdy ale lidé určitého memodruhu tehdy spíš posílali mezi sebou, než psali do deníku. Dnes ovšem epistolární umění jen málokdo zachovává, maily zůstanou jen na serverech a tam taky časem zmizí... I když deníkoví lidé si je obvykle taky kopírují - aby se mohli vracet, aby nezapomněli, jak to bylo doopravdy, nevytvořili si falešnou představu...

Nic nemaž, zamotané jsou věci správně, tak se žije - rovné cestičky mohou být vytvářeny až na terénu, který vytvořili ty zamotané, představ si třeba údolí, které vyhloubí meandrující a povodněmi oplývající řeka - teprve pak, když už je za mnoho století dostatečně široké, mohou v něm lidi postavit dálnici :-)