Řekl bych, že člověk, aby nevyhasnul, si musí představit evoluci. Ty nezměrné miliardy malých krůčků, narození, životů a smrtí zdánlivě bez vlivu, které ale v příhodné chvíli znamenají přeskok, výhybku položil někdo před tisícem generací, růst tímto směrem nebyl příliš vidět, ale existoval  - a najednou je z ploutve packa a život z moře a bažin se rozběhne  i po suché zemi nebo je z packy křídlo a máme ho dokonce ve vzduchu...

Každý z nás je jen tím jedním malým krůčkem. A jestli spasí svět, to se pozná až kdovíkdy. Tj. nikdy nesmí čekat výsledky svých činů... Musí se to brát tak, že ať děláš, co děláš, výsledky prostě nejspíš neuvidíš, jenom pomáháš nějakému růstovému pohybu - a je to tak normální.

A když jsme u toho básnění, nedávno jsem se z Toulek českou minulostí dozvěděl, že Balbínova Obrana jazyka českého vyšla až za dvě stovky let po jeho smrti - a až tehdy, za obrození, tedy uplatnila svůj vliv. Nemusela, vlastně už ani nevím, kdo rukopis našel, (jestli to v tom díle o Balbínovi tedy vůbec bylo), a jak vlastně lze vystopovat pohyb pro záchranu jazyka už téměř mrtvého až někam právě k Balbínovi a jiným podobným ...mohl bych se kouknout, ale nesmím, práce volá :-(  Tak ti to nechávám jako malou jiskřičku proti vyhasnutí, patent na to nemám, účinnost totiž není zaručena :-)