Učím se ve snu:

Bangkok, Ulánbátar, Moskva.

Místy překračuji hranice

ve venezuelských nížinách.

Mapa světa je někdy jako tělo

krásné ženy,

viděl jsem to ve filmech,

nevím kdy a v jakých.

Jsem zas o dvacet let mladší,

hlásím se,

ale ona mě nechce

zkoušet.

Vyzve někoho jiného,

aby šel ukázat

Mys Dobré naděje,

Madrid nebo Řím,

aby marně točil glóbusem

ve snaze najít třeba Guinejský záliv,

Velikonoční ostrov,

Kilimandžáro.

Dnes vím, že to bylo zbytečné,

paní učitelce je už přes padesát

a já stále ještě hledám Havanu,

Luzon i Mindanao.

Nacházím Boubín, Praděd, Říp,

všechna ta místa, marný čas,

léta prošlé konzervy sardinek,

páru nad hrncem, jež mizí.

Paní učitelku jsem miloval,

když jsem pro ni

hledal

Úterský potok.