Vstala jsi dnes první a já ještě spal

slyším pískat čajník jak vlak co přijíždí

a hodiny stojí, však čas běží dál

a svět je jen jedno velké nádraží.

Rostou z lidí stíny tak jako ten můj

světlo je za oknem jak proužek do trika

a kterýsi z chodců tam venku volá stůj

že mu život kamsi zase utíká.

A tramvaje bečí jak beránci na jatkách

a skřípou panty dveří u všech odchodů

visí vesmír celý na rezavých drátkách

i že jsme zde tady, nemá důvodů.

Tak vstanu, půjdem bosí jak kdysi pro radost

natrhám ti květin, co rostou u cesty

a budem si lhát pravdy, než smrt řekne dost

a budeme moci věčně rozkvésti.