Ve věžích kostelů ticho mé zvoní

a den již svléká tmu smutečních šatů

kohoutek v koupelně slzy své roní

jak anděl nad pády vod bez návratu.

Jen staré hodiny dřímají na skříni

však měří vteřiny má dáti dal

ráno je rozlité jak káva v kuchyni

a každý ze živých ještě by spal.

A vlastně co já vím, zda mrtví sní

a zda my živí jsme tady a teď

když věci příštího v pokoji ještě spí

a stíny okolo nás staví zeď.

Za chvíli vzbudí se kohout co plaší smrt

a cvakne patentka podprsenky

zavoníš jak tisíc růží a polních chrp

a kartu půjčíš si z peněženky.