Je před deštěm

mraky jsou těsně nad zemí

jako větve smutečních vrb

prý je jaro

a vzduch je cítit jako dech opilce

taková ta směs rozorané hlíny, lihu v ostřikovači a hnoje z polí

vždyť to znáte sami, když řekne si o drobné

a holubi mají křídla nasáklá vodou

že sotva vyletí na střechy

autobusy polykají a vyplivují s pravidelností jízdního řádu své cestující

jako dravci, kteří jsou již přežráni a nezabíjí už ani ze zábavy

jo kočky to je ale úplně jiná liga

a mé mozkové kmeny řídí tep srdce i dýchání, i když spolu pornograficky souložíme

jako něco z úplně paralelního světa

kdybych chtěl, mohl bych hrotem deštníku propíchnout nebe

ale co pak

a především, nerad s sebou nosím deštník, takže z toho chtění nic nebude

tedy Pane, nežádám tě vlastně vůbec o nic

než o vůni slunce ve vlasech

o místa kde kříží se tratě

neboť je to místo mostů, po kterých k sobě přecházíme

a v klínech jejichž tečou řeky touhy

a ty, který máš všechny ženy světa

nemáš ani jedinou

protože věčností neobejmeš

Pane

a tak já, který jsem smrtelný až běda

děkuji za dar letních šatů

i za slepotu moji, kterou jsi mne ranil

abych při svlékání jejich zavíral oči

neboť nelze spatřit všechno najednou

jak bych chtěl

a brýle mé

které zůstanou jednou na nočním stolku

budou těm po nás k ničemu

protože i v mé oční vadě nedokonalý jsem

a mám na každém oku jinou dioptrii