ve stmívání vln

ve křtu snů

odchází měsíc

potichu z obzoru

jakoby sám byl opařen pohledem na

vytrácející se slanost večera

kroky jsou

uhlíky šafránu

a písek skuhrá

jako oheň ve vlnách

zrcadlících střípky ledovce

švy prastarých obchodních cest

protínají hladinu

ukřižovanou

v hedvábném žalu

a noc se svíjí jako had

mezi prchající stíny

na dno jezera

k utopeným městům

kde stesk narůstá

stejně jako čas

tak rychle

že tomu nikdo nerozumí