ON:

Milá slečno,

to dílko je dobré,

má však vadu značnou:

nadpis sprostý – až běda!

tohle u nás ne!

vyškrtni ta slova,

ať umění kvete!

ONA:

Pane správče,

jenže já to cítím –

nadpis křičí pravdu,

syrově a hrubě,

tak mě to teď bolí,

život není něžný,

život je jak špína,

vulgární a přímý!

ON:

Nejde o city,

jde tu o morálku,

co když tohle spatří

mladí, dítka malá?

Umění má míru,

má svou úroveň,

piš jak člověk slušný –

sprostě? Nikdy! Ven!

ONA:

V nadpisu je duše,

je tam srdce holé,

všechno, co mě drtí,

co se nevešlo níž,

chápete tu tíseň,

co mě drží v kleštích?

Právě v těchto slovech

žiju naplno – a vy?

ON:

Řeknu jasně, stručně:

umění má řád.

I já měl svá trápení,

nemusel jsem klít.

Název prostě změníš,

nedám prostor splínu,

každé další vulgo –

okamžitě smáznu!

ONA:

Co je tedy umění,

když ne čirý cit?

Vždyť básně bez pravdy

nemají proč žít.

Vyškrtám-li slova,

svážu vlastní hlas,

copak tím se umělcem

stanu podle vás?

ON:

Opakuji naposled,

pravidla jsou daná,

vulgárnostem konec

a basta! Tečka, dámo!

Takže sprostě psát nebudeš,

to se nesmí! KK?

ONA:

NN!