2701, 2684, 2733, 2510… Čísel jsou tisíce, jméno žádné. U jednoho z náhrobků se leskne kopec čerstvě vykopané hlíny.

Co matka, všimla si toho vůbec? Nejspíš ne, protože celou cestu civí jen na mě. I když jsem ji prosil na kolenou, ať to nedělá, předala mě jim na zlatém podnosu. The road to Hell is paved with good intentions…

Míjíme ceduli s nápisem Georgia State Lunatic, Idiot, and Epileptic Asylum. Kdosi ji přeškrtl, ale na věci to nic nemění.

Sanitka zastavuje.

Saniťáci mi odepínají řemen, kterým jsem přikurtovaný k sedačce. Každý mě podepře z jedné strany, vedou mě jako malé dítě.

Matka mi vlepí mlaskavou pusu na čelo.

Poslední metry ke vchodu jsou nekonečné.

Pod botami saniťáků se zvedá prach, který nasávám nosem i pusou a dusím se…

Před Mary přistane poctivý hrnek kávy a o nic menší miska s čokoládovými sušenkami.

„Děkuji pěkně, paní Richwellová.”

„Říkejte mi Susan, paní doktorko. Co soudíte o synovi?“

„Oliver je bezesporu velmi chytrý, hloubavý kluk. Rád by studoval tvůrčí psaní na University of Georgia. Prý kvůli Stephenovi Kingovi. Myslela bych si, že je zcela zdráv, kdyby nezačal o té…“

„…o té sestřičce?“ skočí jí do řeči paní Richwellová.

„Přesně tak, Susan,“ pokývá Mary hlavou. „Proto jsem se chtěla zeptat – nemá Oliver se sestřičkami ošklivou zkušenost? Třeba z nemocnice?“

„To teda má. Brali mu krev a ta neschopná husa mu musela napíchnout žílu nadvakrát. Řval jako tur. Může to s tím souviset?“

„Může,“ řekne Mary a natáhne se pro sušenku. „Bludy se totiž často tvoří na základě reálného traumatu.“

„Zde jsou kopie zpráv od doktora Millera, který Olivera léčil doposud.“

Mary je zběžně prolistuje. „Jasné. Kolega mu diagnostikoval paranoidní schizofrenii a nasadil risperidon. S tím souhlasím.”

„Jenže ji pořád vidí!“ zaprotestuje paní Richwellová.

„Zkusím vám předepsat olanzapin, Susan. A s Oliverem si domluvím pravidelná sezení.”

„Napíšeš o ní povídku?“

„Jo. Lepší inspiraci si těžko představit, i když nevím, jestli to zvládnu.“

„Proč tě pronásleduje?“

„To kdybych věděl…“

„Mluví k tobě? Slyšíš její hlas nebo jen pohybuje rty?“

„Jako jestli mám halucinace?“

„A máš?“

„Nemám. Jsou to jenom sny, a ty přece člověk neovlivní.“

„Víc, než si myslíš,“ usměje se Mary. „Když ti bylo pět, brali ti v nemocnici krev. Bál ses?“

„Už ani nevím. Dáte si vodu?“

„Dám si, děkuju. Myslíš, že opravdu existuje?“

„Ne, to je hovadina. Ve skutečnosti to nejde.“

„Proč mi neřekneš pravdu, Olivere?“

„Protože… protože byste mi nevěřila.“

Paní Richwellová sebou trhne.

Hlasitý řev, který vychází z Oliverova pokoje, ji okamžitě staví na nohy.

„Jsi OK?“

„Zachraň mě, prosím!“ ozve se zpoza dveří.

Paní Richwellová rozrazí dveře.

Běží k Oliverovi a bere ho do náruče: „Proč se choulíš pod dekou?“

„Byla tu!“

„Ta sestřička?“

„Jo. Tentokrát mě chtěla zabít!“

Paní Richwellová odhrne deku, ta je celá od krve. „Nejsi zraněný?“

„Je to jenom škrábnutí. Naštěstí utekla oknem, jak jsi vzala za kliku.“

„A čím tě poranila?“

„Skalpelem.“

(...)

„Počkej tu. Dojdu pro léky.“

Paní Richwellová dosedne na gauč a zavolá paní doktorce.

„Co se děje, Susan?“

„Potřebuju, abyste přijela!“

„Co se stalo?“

„Oliver… hrozně křičel. Když jsem přiběhla do jeho pokoje, tvrdil, že ho ta sestřička napadla skalpelem, deku měl zakrvácenou. Už nevím, jak dál…“

„Uklidněte se, Susan, přijedu za vámi. Zavolejte sanitku.“

„Je to nutné?“

„Je to standardní postup, Susan.“

Poslední metry ke vchodu jsou nekonečné.

Pod botami saniťáků se zvedá prach, který nasávám nosem i pusou a dusím se.

Jak typické… Rýhy po botách v hlíně, to bude jediné, co po mě zbude, než je smyje déšť. Žádná povídka, žádný román, jen další bezejmenný hrob.

Jim neuteču. Mají svaly jak kulturisti. A i kdyby, je tu ONA…

Zatočí se mi hlava.

Chytnu se zábradlí. „Dál půjdu sám, pánové,“ oznámím jim.

Saniťáci za mnou zavřou těžké hnědé dveře.

Je slyšet cvaknutí zámku. Poté v hale zavládne ticho.

Všimnu si postavy v bílém plášti. Má starý dobrý špičatý čepec. Oči bez zorniček jí vystupují z jizev, které má místo tváří. Přes něco, co kdysi bývalo pusou, má nataženou roušku. V krku jí zeje díra o velikosti tenisového míčku.

„Stačilo jen naznačit a ty jsi přišel, bezva,“ zaskřehotá. Z kapsy vytáhne skalpel. „Nastal čas doplnit zásoby krve. Nikdy nevíš, kdy budou potřeba…“

„Pusťte mě,“ zaškemrám.

„Pustit tě?! To nejde,“ ozve se přidušený smích.

„A proč ne?“

„Protože jsi mě vymyslel.“