Radka zaparkuje kočárek pod skálou. Podívá se po Helče a svolá děti ke svačině.

Ríša s Márou přiběhnou k Helče. Z rukou, kapes i batohu jí vytahávají nejrůznější tyčinky, obložené housky, účtenky za parkování, mentolové bonbony i melounové žvýkačky. „To už by snad stačilo,“ krotí je Helča, ale nedokáže se u toho nesmát.

Radka ukáže na skálu: „To je obr, co?“

„Jojo,“ řekne Lucka s jablkem v puse. „Vidím jeho oči i obočí!“

„Má každý svůj obličej?“ chce vědět Mára.

„Nejspíš jo,“ opáčí Radka.

Ríša popadne šutr a mrskne ho obrovi do oka. Šutr se rozlomí o skálu, jeho úlomky spadnou do borůvčí.

„Tak vidíte. Žádnej obr. Podvod to je,“ prohlásí vítězoslavně.

„Akorát si je naštval,“ okřikne ho Mára.

„Říkám ti, že neexistujou!“

V tu chvíli zahřmí a Beník se rozštěká.

„Nevrátíme se?“ zeptá se Radka.

„Pršet nemá,“ konejší ji Helča. „Čeká nás rozhledna a oběd.“

„Dobře, ale radši přidáme do kroku…“

Po chvilce se rozprší. Jediný, kdo si to užívá, je Beník, který skáče z jedné louže do druhé, Helča má co dělat, aby se jí nevytrhnul a neutekl do lesa.

Lucka se drží poblíž Máry, bojí se obrů. Mára ji pevně stiskne ruku, taky má strach, ale nechce to přiznat.

Vtom přestane pršet a vykoukne sluníčko.

„To je blázinec,“ prohlásí Radka.

„Kde je Ríša?“ zeptá se Mára.

„Nechytnul ho obr?“ přidává se Lucka.

Helče se zkřiví obličej hrůzou. Ta pohádka začala být reálná až moc…

Odhazuje vodítko a upaluje zpátky.

Ostatní běží za ní.

Helča zaúpí.

Ze skály na ni civí Ríšovy oči.

Vytesala je tam zloba obrů? Nebo její přihlouplá fantazie?

Nad hlavou se jí vtyčí šedivá obluda. „Překvapení!“ zakřičí obluda a vrhne se na ni.

Je to Ríša.

Beník se rozštěká jako pominutý.

„Tohle mi nedělej, rozumíš?!“ zatřese s ním Helča.

Ríša přikývne: „Neboj, už se to nestane.“

„Kde je Ríša?“ zeptá se Mára.

„Přece tady,“ řekne Helča.

„Ale – to je jen jeho mikina...“