Co je správné, kdopak ví, mrtví nám to nepoví…

Když spatřil náhrdelník s kočkou, zaúpěl.

Nejradši by televizi vypnul a tvářil se, že se nic nestalo. Ocitl se na nástupišti, na nějž právě přijely dva vlaky, a on si musel vybrat, na který nastoupí.

„Stalo se něco, Davide?“ ozvalo se z kuchyně.

„Nic. Jen koukám na televizi.“

„Budeme jíst,“ oznámila mu Magda.

David chuť toastů vůbec nevnímal; zrovna tak by mohl jíst suché listy zabalené do smrkových větviček a ani by si toho nevšiml.

„Co bylo v krimi zprávách tak zajímavého?“

„Případ ubodané blondýnky,“ přiznal David, který pochopil, že nemá cenu zapírat.

„Proč jsi to neřekl rovnou?“

„Protože jejího vraha jste nenašli. A já ti to nechtěl připomínat.“

„Co říkali?“

„Přišli s novou stopou. Prý si Lucka – příjmení si nevybavím – koupila v den vraždy náhrdelník s perleťovou kočkou. Proto vyzývají veřejnost, aby se…“

„Ty jsi ho poznal?“

„Neměla jsi dřív takový?“

„Měla,“ zasmála se Magda. „Ale nebyla na něm kočka, ale had. Ztratila jsem ho v tramvaji.“

„Ty jsi ho hledal?!“

„Jenom jsem uklízel v koupelně,“ ohradil se David.

„Vypadá to tam jak po atomovým výbuchu,“ ušklíbla se Magda. „Nic není na svým místě. Ani mýdlo, ani kartáčky…“

„Příště se ti na to vykašlu.“

„Přece jsem ti říkala, že jsem ho ztratila. Ty mi nevěříš?“

„To víš, že jo,“ řekl David a objal ji. Na jeden z vlaků nastoupil, most za ním zachvátil oheň a on se neměl kam vrátit.

Náhrdelník hledal celé dopoledne.

V koupelně se nezdržel dlouho. Jestli někde bude, tak v ložnici…

Pečlivě prohledal šperkovnici. Byly v ní pouze staré náušnice. Zklamaně ji odložil na roh skříňky. Ne, Magda byla moc důvtipná na to, aby ho dala právě tam.

Celé to smrdělo. Ne to, že případ nevyřešila, ale clona mlčení, kterou na něj uvalila, prostě podezřelá byla.

Pustil se do postelí. Když vracel matrace zpátky na své místo, drknul zadkem do šperkovnice a její cinkavý obsah se rozletěl do všech stran.

Posadil se na bobek, aby do ní vrátil náušnice.

V tu chvíli si všimnul, že má dvojité dno.

„To jsi ty, Davide?“ ozvalo se z interkomu. Byl to Pavel.

Když vkročil do vstupní haly s bílými plastovými židličkami a s letáčky s osvětou pečlivě zastrkanými za plastovými pořadači, jako by se vrátil do sladké minulosti. Strávil na kriminálce tolik času, že si tu připadal jako doma.

Pavel mu potřásl rukou. „Rád tě vidím, chlape. Jak se má Magda?“

Prošedivěl. Ale nepřestal být tím roztěkaným klukem, co musí dělat nejmíň čtyři věci najednou.

„Dáš si kafe?“

„Vlastně ne,“ zarazil se, než David odpověděl. „Došlo. Tak čaj? Nebo něco ostřejšího? Zrovna jsme dělali razii v likérce.“

David se rozpačitě zasmál. Do hrudi ho bodal náhrdelník. Perleť. Kočka s hadím ocáskem. Musel s tím ven: „Jsem tu kvůli něčemu jinému.“

„Jsem jedno obří ucho.“

„Co mám dělat?“ zeptal se, když to dovyprávěl.

Pavel se zatvářil ukřivděně. „Větší kravinu jsem neslyšel. Magda byla profík a taky moje parťačka. Ale jestli chceš, můžeme z něj sejmout otisky,“ řekl a natáhl ruku.

David pochopil, že udělal chybu.

„Kašli na to. Asi je to blbost.“

„Nesmíte ji předávat žádné věci,“ prohlásil dozorce, zatímco si opisoval údaje z Davidovy občanky.

To znám z filmů, chtěl říct David, ale pak se zarazil. Od té doby nepromluvil. V čekárně se pohroužil do mlhy výčitek, které se ho držely ode dne, kdy zajel na ředitelství pražské policie a předal jim náhrdelník.

„Můžete nám vysvětlit, proč jsou na náhrdelníku kromě krve zavražděné vaše otisky, vaše DNA?“

„Pouhá nešikovnost. Při zajišťování důkazu jsem si zapomněla vzít rukavice,“ odbyla vyšetřovatele Magda.

„Důkazu, který nejen, že jste řádně nezaevidovala, ale také odcizila? Bylo to osobní, že?“

Když usedal naproti Magdě ve vězeňském mundůru, musel se sám sebe ptát, co tu vlastně dělá? Je tu kvůli výčitkám nebo lítosti? Má potřebu poslechnout si, co již dávno zná, z jejích úst, aby tomu uvěřil?

„Nepotřebuješ něco přinést? Třeba nový kartáček?“

Zakroutila hlavou.

Připadal si hloupě. Bývalou policajtku zašijou do díry a on jí nabídne kartáček. Ale co – může si za to sama, tak jaká lítost?

„Jak si jí mohla udělat něco tak odpornýho?“

„Je to beztak tvoje vina!“ rozkřičela se na něj Magda, až upoutala pozornost dozorce, „to ty jsi s ní chrápal. Kdybys ze mě nedělal blbce, třeba by ještě žila.“

Davida z toho rozbolela hlava. Pokynul dozorci, aby ho pustil ven.

„Probuď se, Davide,“ zatřásla s ním Magda.

David vytřeštil oči. Nakláněla se nad ním jeho manželka v noční košilce.

„Něco se mi zdálo,“ zamumlal do peřin a převalil se na druhý bok. Ve skutečnosti jím projela vlna strachu. Co když o všem ví?

Magda mu přejela ukazováčkem po rameni: „O čem se ti zdálo?“

„Zavřeli mě do vězení a nechtěli pustit ven.“

„A co jsi provedl?“

„To nevím.“

Magda ho vzala za ruku a přiložila si ji k hrudi. Jakmile se pod košilkou dotkl kovu, vyděšeně ruku stáhl.

„Našla jsem ho,“ usmála se Magda. Vítězoslavně mu ho ukázala.

Byl to ten ze zpráv. Perleťový náhrdelník s kočkou a ocáskem ve tvaru hada.

Jsem pitomec, pomyslel si David; policajt policajta nepodrazí. Vážně jsem si myslel, že její nadřízení to prošetří? Jakou roli v tom sehrál Pavel?

„Nesmí se mi už nikdy ztratit. Pomůžeš mi s tím?“

To nebyla prosba, ale rozkaz. Právě přijely dva vlaky. O Lucku přišel, chtěl přijít i o ni?

„Pomůžu.“

„Fajn. Co si dáš k snídani?“