„Ask me, ask me, ask me
Because if it's not love
Then it's the bomb, the bomb, the bomb
Will bring us together”
(The Smiths: Ask, 1987)

4,87…

„Pomiluješ mě?“

„Na lavičce? Zbláznil ses?!“ odstrčí mě Adéla.

„A kdybys věděla, že za pět minut spadne bomba…?“

„Nevím, možná jo.“

„A jinak ne?“

3,12…

„Co říkal?“

„Ten pán?“

Holčička přikývne. „Co říkal? Že spadne bomba?“

„To je blbost,“ uklidňuje ji maminka. „Nestihli bysme nakoupit.“

„A co budeme kupovat?“

„Hrášek na polívku.“

„Tu si dám ráda.“

2,52…

Roztomilá holčička, usměje se starší paní se psem.

Škoda, že nemám kus čokolády, napadne ji. Ještě dneska jednu koupím v sámošce. Budu ji se sebou nosit, dokud tě znova nepotkám, a neboj, nesním ti ji, nemůžu, pan doktor by se na mě potom zlobil…

1,93…

Běžec se sluchátky mine holčičku s maminkou, poté paní se psem, která se na něj bůh ví proč usměje, i dva milence na lavičce. Nic než stíny, kulisa podkreslující jeho výkon vyjádřený spálenými kaloriemi. Klidně by místo nich mohl potkat tvory bez tváří nebo oživlé květiny a ani by si toho nevšimnul. Všimnul by si, kdyby ta bomba fakt spadla…?

1,41…

„Vyfoť mě, jak držím v ruce tu rozhlednu!“

„Ty jo, ta vypadá stejně jako Eifelovka, kterou jsi držel včera.“

„A jako Big Ben.“

„Ten vypadal jinak.“

„To jo, ale taky jsem ho držel v ruce.“

Houf čínských turistů, kterým nikdo nerozumí, se valí směrem k Hradu, dalšímu korálku do náramku fotek, kvůli němuž urazili přes 10 000 kilometrů.

0, 46…

„Jak tě ta kravina vůbec napadla?“ obejme mě Adéla.

Užívám si vůni jejích ňader, rtů i vlasů, do nichž jsem se chytil, a nedokážu myslet na nic jiného. Dokonce na chvíli zapomenu i na bombu, která z města nadělá třísky a mojí tělesnou schránku oddělí od její.

„Chtěl jsem vědět, jestli mě opravdu miluješ…“

0,00…

…