„Povídám ti, pojď domů!“ křikne po mě babička Julinka.

Hlas se jí třese vztekem stejně jako ukazováček, kterým máchá z okna. Není vůbec jako babička Adélka, která mě vždycky volala s láskou.

„Můžeš jí klidně říkat babičko,“ nabádala mě mamka. „Víš, jsem moc ráda, že se děda znova oženil.“

Nepochopil jsem, co na ní děda vidí. Chodila ve starém oblečení, neupekla mu bábovku ani nezalila kafe, a když s ní chtěl jít do lesa na houby, vždycky jen zamračeně odsekla: „Les, to už pro mě není.“

Přitom děda sbírání hub miloval, pokaždé se vracel s plným košíkem a s úsměvem od ucha k uchu.

Jednou se však nevrátil.

Našel ho soused. Prý ležel s vytřeštěnýma očima v mechu a křečovitě svíral košík. „Byla tam zmije,“ vyprávěl ubrečené mamce, „myslím, že dědečka uštkla. Tak jsem ji vzal klackem po palici.“

„To snad není možné,“ vzlykala mamka, „přesně rok po svatbě!“

S dědou se přišla rozloučit celá dědina. Babička Julinka dorazila s obvazem kolem hlavy, samým rozčílením se praštila o futra.

„Jak to asi zvládá babička? Je chudák v domě sama…,“ spustila mamka u snídaně.

Mlčky jsem polkl špičku rohlíku. Jestli si mamka myslí, že za ní půjdu, tak se plete.

„Víš, říkali jsme si s tátou, jestli bys za ní nezašel?“

„Mami, já…“

„Nic neříkej.“ Mamka mě chytla za ruku. „Děda by si to tak přál.“

„Musím tam spát?“

„To záleží na tobě.“

„Povídám ti, pojď domů!“ zopakuje babička Julinka.

„Ještě chvíli, babičko,“ zaprosím.

Přidává se ke mně Lojza, sousedův syn, který v jedné ruce třímá klacek a v druhé autíčko. „Chceme si ještě hrát.“

„Jak myslíš!“ odsekne babička a zlostně zabouchne okno.

Hrajeme si na loupežníka a na četníka.

„Teď budu loupežníkem já,“ vyhrknu.

„Mě už to nebaví,“ prohlásí Lojza. „Šel bych si hrát do lesa.“

Šeří se. Opustit dvorek se mi nechce.

Doháním ho na mýtině. „Do lesa nejdu… Od té doby, co v něm uštkla zmije dědu, jsem tam nebyl,“ dodávám, aby si nemyslel, že jsem srab.

„A myslíš si, že to byla fakt zmije?“ zeptá se Lojza významně.

„Jak to myslíš?“

„No, povídá se všelicos. Všimnul sis někdy, že tvoje babička má oči jako had?“

„Kravina. A ona není žádná moje babička, protože…,“

Přeruší mě klekání. S Lojzou se po sobě vyděšeně podíváme.

Třetí klekání. Klekánice bude sbírat neposlušné děti!

Upalujeme ke stavením. U kostela se rozdělujeme, Lojza běží po silnici za rodiči, já k babičce Julince, protože bydlí nejblíž.

Ufuněně za sebou zavírám dveře, které zamykám na dva západy.

„Kde jsi, babičko?“

„Tady…,“ ozve se zpoza dveří.

Jak to, že je ještě venku, podivím se.

Když otevřu dveře, krve by se ve mně nedořezal.

Babička je v šatech, které jsou natržené a páchnou po krvi. Místo černých vlasů má klubko zmijí. Desítky žlutých očí si mě měří nenávistným pohledem.

Couvám, ale pouze narážím do zdi. Není kam utéct.

Blíží se ke mně, vychutnává si každou vteřinu.

„Prosím, ještě není úplná tma…,“ pokusím se smlouvat.

„Že není úplná?“ zasměje se křaplavým hlasem, až ve skříni poskočí hrnečky.

Její stín na mě dopadá čím dál víc.

„Já ti přece říkala, ať jdeš DOMŮ!“