„Nemám vás v dossier,” prohlásil chlápek na koleji v Rouenu. Místo plytkých slov útěchy zaklapl desky a vložil je zpátky do šuplíku.

„...je suis Johan, l'étudiant à l'Université de Rouen-Normandie, Département d'Histoire,” zaprotestoval jsem. „Mám tu bydlet.“

„Bydlet?“ ušklíbl se chlápek. „To si vyřešte na univerzitě.“

„Právě jsem přijel…“

Chlápek pokrčil rameny: „Ce n'est pas mon problème.”

Po návštěvě studijního mě však ubytoval.

Spokojeně jsem se natáhl na postel.

To nejhorší mám za sebou. Zítra zajdu za vedoucím diplomky, Pierrem Michelem, abych s ním probral, jak pojmout životopis Johanky z Arku, přemítal jsem a vůbec netušil, jak se mýlím.

I když Rouen svírá pěst mraků, dnes z nich nespadne ani kapka, zapsal si Vincent.

Už ji přivádějí v mužských šatech, jiné nemá. Johanka kráčí pevným krokem, k hrudi tiskne dřevěný kříž. Když ji kat váže ke kůlu, pokusí se mu vytrhnout.

„To nejsem já. Jen se podívejte!“

„To by mohl říct každý,“ zabrblá kat, než podpálí hranici.

Její jekot mi rve staré františkánské srdce z hrudi a pálí ho na uhel.

Kde je král Karel s vojskem?

Kde je Bůh se svými anděli? Proč nepomůže své nejvěrnější služebnici, která v jeho jménu vyhnala anglické bastardy?

Vincent odložil brk a omluvně se podíval k obloze.

„Ukažte nám ji, děvku!“ zaječí jedna z trhovkyň z Vieux Marché. „Prý panna… vždyť obcovala s Luciferem!“ přidává se její slizký manžel.

Na pokyn biskupa z ní kat strhává šaty.

Musí mě šálit smysly. Nás všechny.

Johanka nemá pohlaví ženské, nýbrž mužské.

Zde zápisky ctihodného Vincenta z Antverp končí.

Do knihovny jsem dorazil až po poledni. Z hlavy jsem pořád nemohl vyhnat tu kacířskou myšlenku – byla Johanka z Arku ve skutečnosti Johanem?

V katalogu jsem si vyhledal Vincenta z Antverp. Jeho esej „Celá pravda o upálení“ byla dostupná v Études franciscaines, Tome III.

Edici o františkánech jsem našel hned. Po třetím dílu ale zela v regálu díra. Někdo mě musel předběhnout…

Vyběhl jsem do druhého patra a rozrazil dveře s jmenovkou Pierra Michela.

Málem jsem se srazil s katem. V ruce svíral knihu s nápisem Études franciscaines, Tome III.

„Není to…?“

„Kruté? Barbarské?“ skočila mi do řeči postarší blondýnka v kostýmu Johanky. „Zcela jistě. Jenže Johanka přežila, a to je hlavní!“

„Rád bych se dozvěděl víc,“ pronesl jsem dychtivě.

„Historie se opakuje, příteli, historie se žije,“ zamumlal Pierre Michel přes černou kápi.

Jak jsme se blížili k Vieux Marché, roj bláznivých masek sílil.

Když mě Pierre Michel přivazoval ke kůlu, znejistěl jsem.

„Jen se nebojte,“ konejšil mě. „Je to už taková tradice.“

Sklonil se a zašeptal mi do ucha: „Místo Johanky měla být upálená prostitutka. Jenže kat omylem přivedl mladého zlodějíčka. Každý rok si to připomínáme.“

Když kat zapálí hranici, davem projede vlna vzrušení. Zahlédnu v něm starého uslzeného mnicha. Vincent…

Trhám sebou. Řvu a prosím Boha o déšť.

Dnes však z mraků nespadne ani kapka…

Probudil jsem se celý zpocený.

Chvíli jsem zíral z postele do tmy, než jsem se vzpamatoval. Pitomý sen, a co s člověkem udělá.

Zažil jsem si osud Johanky z Arku, která vůbec nebyla Johankou, na vlastní kůži. Nemělo smysl o ní cokoliv psát. Zítra zajdu za Pierrem Michelem a téma diplomky si změním.

Snad to ještě půjde.