„Jak rychle to dáš k bójce?“

Lízal jsem zmrzlinu a manželka mi zrovna ukazovala jakýsi článek v ženském časopise, přesto jsem vzhlédl a spatřil tlusťocha, který svou otázku zopakoval: „Jak rychle to dáš k bójce?“

„Proč?!“

„Protože tenhle slizoun to prej dá pod deset vteřin.“

„Větší blbost jsem v životě neslyšel. Vždyť je to nejmíň dvě stě metrů!“

„Tvrdil, že je ochotnej s náma uzavřít sázku.“

„On má nějaké jméno?“

„Name not important, señor,“ ozval se slizoun. Jeho hlas zněl, jako by právě prošel potrubím. Jednu nohu měl dřevěnou, druhou divně zlomenou pod kolenem, páchl rybinou a jeho obličej, pokud to tak lze nazvat, byl pokrytý šupinami. Ze všeho nejvíc připomínal Piráty z Karibiku.

„I'll bet you 200 euros that you will not swim so quickly.“

„D'accord, señor.”

Plácli jsme si. Já rukou, on slizkým chapadlem. Tlusťoch a několik dalších krajánků se přidalo.

Když se dopotácel k moři, celá pláž vstala jako jeden muž. Nenašel se nikdo, kdo by v ruce netřímal mobil, včetně babiček a nahatých capartů.

„Teď to vzdá,“ prohlásil kdosi za mnou.

„To ne, stejně by nám musel zaplatit,“ oponoval tlusťoch.

V tu chvíli se vrhl do moře.

„1, 2, 3, 4, 5…,“ začala skandovat pláž.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Už obeplouval bójky a vracel se. Máchal u toho mohutným ocasem jako velryba. Vypadlo to, že se odráží od dna, že před ním voda ustupuje. Těsně před pláží chytil do chapadel tančící vlnu a dopadl k našim nohám spolu s ní.

Vítězoslavně si oblízl očí hadím jazykem.

Poté si nasadil protézu, schoval ocas a kulhavě nás obešel s nataženými chapadly, která jsme mlčky naplnili eurovými bankovkami. Než se vydal směrem k přístavu, všem se uklonil. Každý se ho chtěl zeptat, co je sakra zač, ale nezmohli jsme se na slovo.

„Světový rekord jak vyšitý. Počkej, až se ozve televize.“

„Vážně myslíš, že tomu někdo uvěří?“ uzemnila mě manželka.