„Tohle je děda a tohle je druhej,“ zašvitoří Amálka.

„A tohle je strejda. A tohle je teta.“

Ať dělám, co dělám, oba mravenci mi přijdou stejní.

„A co je tenhle?“

„Tenhle je… mrtvej.“

„Jako babička Žofka?“

„Přesně tak.“

„Můžu ho pohladit?“

„Jasně, že jo.“ Vrátím sluneční brýle zpět na nos. „Už tě nekousne.“

„Ani nám nesní zmrzlinu,“ dodá Amálka.

„Stejně žádnou nemáme.“

„Tak si koupíme.“

„Super nápad,“ řeknu. „Obleč si šatičky a vyrazíme.“

Zadívám se na moře, které se rozbíjí o skálu, aby se mohlo zformovat znova. A znova. Až do nekonečna, až do doby, kdy vzniklo.

Amálka se rozběhne tak rychle, že jí nestačím. Zastavuje až u cedule se zmrzlinou.

„Jakou si dáš, tati?“

„Pistáciovou.“

Pomůžu jí odsunout dveře u mrazáku.

„Nemáš jich moc?“ zeptám se.

„Jahodová je pro Amálku, pistáciová pro tátu.“

„A co ta čokoládová?“

„Ta je přece pro mravence!“