Šroubek
„Máte tenhle šroubek?“ zeptá se táta.
Prodavač se zamračí: „Má dost netypickou hlavu.“
„Je na imbus,“ vyhrknu.
„To vidím, kluku,“ odsekne prodavač. Upíná se k jediné myšlence: k cigárku, na který už má teda nárok, „…ale takový nevedeme.“
„Je od rakety,“ dodá táta.
„To se mi nezdá.“
Zatahám tátu za rukáv: „Není mi dobře.“
„Vydrž,“ zašeptá. Pohladí mě po hlavě, kterou opět zdobí pleš. Falešné vlasy mi slezly. Bojím se, aby vydržel obličej, než koupíme šroubek, který nám zaručí návrat domů.
„Pospěšte si prosím. Musíme se vrátit na Abrasax, než se rozpustí pozemské krytí.”
Prodavač si odplivne. Už aby šli do kelu.
„Zkuste osmičku.”
Podává tátovi šroubek. Kdyby tušil, kdo ve skutečnosti táta je, choval by se k němu jinak.
Táta si ho prohlédne ze všech stran. „Je to on!“
„Hurá,“ zajásám. „Jsme zachráněni!“
Skočím tátovi do náruče. Běžíme zaplatit k pokladnám jako otec a syn, tuhle hru musíme dohrát až do konce.
Prodavač zůstane stát mezi regály.
„Co se stalo, Péťo?“ zeptá se ho kolegyně z elektra.
„Vystřelili si ze mě, to je celý.“
„Půjdeš na cigárko?“
„To víš, že jo.“
Komentáře
Bezva ;) Někteří lidé prostě nic, co se vymyká běžné realitě, nejsou schopni odhalit... dokonce ani když jim to řekneš přímo! |
A Alegna (pismak.cz)
Před rokem (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Biskupe, souhlasíš s Nominací mini do květnové soutěže PM? Nebo jinou tvoji povídku za V. měsíc... |
Nějaké sci-fi vložené do běžného banálního života prodavače z elektra... Nakonec proč ne? |
To je vynikající stínová hra, která je ve skutečnosti pravá, i když přestíraná. Já žasnu, co dokážeš! |
Bohužel ty, kteří jsou z něčeho unavení, rádi otravují různí chameleoni, kterým pořád něco chybí. Unavení sahají po klidu a klid je pro tyhle chameleony to nejvzdálenější a proto je to provokuje. A asi si říkají, že unavené je snadnější dostat z klidu než klidné lidí, kteří mají dostatek sil. Tady pan prodavač má naštěstí zdá se ještě sil dost, protože dokázal říct, že si z něho vystřelili. |
Jestli chceš vědět, co mě na tom ještě děsí, tak to, že člověk musí najít hranici mezi tím, aby mu bylo všechno u prdele a tím, aby bral věci vážně. Také jsem si vzpomněla, že na mém bývalém pracovišti, ne přímo mém, ale vedlejším pracovišti mého pracoviště, se jedné kolegyni říkalo matko. Nejdříve jsem si myslela, že je opravdu matkou někoho z té skupiny, ale pak mi to vyvrátili a řekli, že to říkají jen tak. Nepřišla jsem na to proč, příliš mateřská mi nepřipadala. Na jedné straně je správné zajímat se o druhé, ale na druhé straně mám plné zuby nejrůznějších blbostí, které se rádi hromadí, takže kvůli strachu o vlastní zdraví vypínám. |
díky moc za ohlasy!