Skrze vizionářský postapokalyptický horor 28 dní poté (2002), revitalizoval inovativní britský režisér Danny Boyle zombie žánr. Ve své době šlo o překvapivý krok, neboť Boyle, pohybující se výhradně v dramatických a černohumorných vodách, přinesl nečekaně ostrou sociální kritiku, která líně se kolíbající nemrtvé nahradila divokým sprintem nešťastníků, infikovaných agresivním virem, jejichž útočnost odrážela hektickou dobu stále se zrychlujícího moderního světa. Minimalismus omšelého obrazu, nekompromisní přístup k postavám, atmosféra vylidněných ulic Londýna a chytré režijní vychytávky se snoubily s metaforou o pudové lidské agresivitě ukryté hluboko v nás. Invazivním virem vypěstovaným v laboratořích, Boyle obnažil naší zranitelnost a chatrnost rádoby dokonalé moderní infrastruktury, jež se může během okamžiku rozpadnout jako domeček z karet. Kritická obec snímek vynášela do nebes, ale značná část běžných konzumentů kinematografie zůstala pod náporem žánrových hrátek a bouráním zaběhnutých klišé na pochybách. Nyní se režisér vrátil a příběh se opakuje. Kritici nad filmem 28 let poté (2025) vynášejí veskrze pozitivní verdikty, kdežto fanoušci se rozpačitě škrábou na hlavě.

Otázka o pokračování příběhu započatém na počátku nového milénia se skloňovala takřka hned po uvedení filmu do kin. Mezitím vzniklo ryze béčkové pokračování 28týdnůpoté (2007). Španěl Juan Carlos Fresnadillo však kromě nepřehledné kamery a hloupoučkého scénáře nepřinesl (s výjimkou infarktového úvodu) absolutně nic nového. Následující spor o práva na značku uložil završení trilogie na několik dlouhých let k ledu. Teprve koncem roku 2022 vyjádřilo trio nejdůležitějších lidí vážný zájem o realizaci projektu. Jak režisér Danny Boyle, původní scenárista AlexGarland, tak hlavní hvězda prvního filmu CillianMurphy měli v prvním plánu zastávat funkci výkonných producentů. Tedy dohlížet na natáčení, zajistit financování, propagaci a poskytnout scénář, na kterém Garland pracoval několik let. Vlastně měl k dispozici tolik materiálu, že 28 let poté měl (a stále má) představovat pouze první dílek z nově se rodící trilogie. O pár týdnů později se ale situace změnila. Boyle byl ochoten film natočit za předpokladu, že si režii nevezme na starost přímo Garland, z něhož se stal v uplynulých letech svérázný filmař. Jakmile skotský producent AndrewMacdonald odkoupil filmová práva a obratem je prodal spřátelenému distributorovi Sony Pictures, věci se konečně daly do pohybu.

Na režijní stoličce Boyle, scénář z pera oceňovaného Garlanda, producent osvědčený Macdonald, výkonný producent Murphy a ještě bonus jménem AnthonyDodMantle, kameraman původního filmu. Fanoušků se začala zmocňovat nefalšovaná euforie. Začátkem května 2024 padla první klapka. Stejně jako v případě filmu 28 dní poté, pracoval režisér s na dnešní poměry úsporným rozpočtem okolo šedesáti milionů dolarů, což zahrnovalo řadu chytrých úsporných opatření. V prvním filmu hrála dominantní úlohu malá digitální kamera Canon XL1, která výsledné formě propůjčila drsnou estetiku. Nyní Boyle vsadil na iPhone 15 Pro Max, s nímž si mohl dovolit natáčet v rozlišení 4K při frekvenci šedesáti snímků za vteřinu. Danny Boyle sice nemůže popřít blížící se sedmdesátku, ale elán mladého zvídavého filmaře u něj zůstává konzistentní. Podobně jako v případě sci-fi Matrix (1999) se i zde vyskytuje vizuálně opojný efekt Bullet Timu, jehož tvůrci docílili použitím speciální půlkruhové konstrukce, která byla po obvodu osázena dvacítkou telefonů (viz foto). Kromě podobných vychytávek se ke slovu dostaly i moderní drony mající výhodnou schopnost natáčet nepropustný terén z ptačí perspektivy a současně nenarušovat ekosystém nádherné přírody hrabství Northumberland, kde vznikla většina filmového materiálu.

Různým otázkám a ostnům pochybností z řad filmových publicistů, ještě dávno před uvedením filmu, se nemůžeme divit. Doba se změnila. Od atypicky pojatého sci-fi hororu uplynulo třiadvacet let. Jeho dopad a vliv je neoddiskutovatelný. Hravý remake Úsvit mrtvých (2004), španělská řezničina Rec (2007), brakovitě rozkošná Planeta Terror (2007), seriálová soap opera Živí mrtví (2010) či adaptace herního kultu The Last of Us (2023). Zombie a jejich variace doslova zaplavily multimediální prostor a dostaly tento pokleslý subžánr do podobné situace, ve které se nacházel na konci osmdesátých let, kdy mu takříkajíc došel dech. Boyle sice sebevědomě vstoupil do spodních pater zatuchlé krypty se zapálenou loučí v ruce, ale ani ten nejjasnější plamen nevydrží zářit věčně. Jak si poradit s již notně opotřebovaným tématem? Inu, stejně jako tehdy. Boyle a Garland se jednoduše rozhodli, že nebudou sázet na jistotu a opakovat totéž.

28 let poté ignoruje příběhový narativ předchozích dvou filmů, ale zůstává nadále zakotven v Anglii zdecimované vysoce nakažlivým virem. Do kulis se zakousl zub času a původní ochotníci zmizeli. Vylidněnou metropoli nahradila nezkrotná příroda. Evropě se dle všech náznaků podařilo virus agrese zkrotit, ale Velká Británie zůstává za oponou nepropustné karantény. Pohybovat se na souši znamená hrát kostky se smrtí. Řešení nabízejí ostrovy. Jeden takový nese jméno Lindisfarne, kde přežívá semknutá komunita ukrytá za pracně zhotovenou hradbou. Kromě opevnění zajišťuje izolaci obyvatel i moře. Jediné pojítko s pevninou tvoří dlouhá skalnatá lávka schůdná pouze za odlivu. Jádrem komunity je i starostlivý otec Jamie (Aaron Perry Taylor-Johnson), jeho dvanáctiletý syn Spike (výborný Alfie Williams) a neznámou nemocí zasažená matka Isla (JodieComer). Na ostrově panuje řád a vzájemná sounáležitost. Katastrofické dopady hrůzné pandemie vrátily komunitu přeživších na úroveň agrární společnosti závislé na výsledcích zemědělství a přesně vypálených šípů odvážných lovců. Jamie je přesvědčen, že nastal pravý čas. Je odhodlán vzít Spika na souš a podrobit ho něčemu, co můžeme nazvat zkouškou z dospělosti. Divoké lesy ukrývají ještě divočejší tvory. Jde o cestu, jaká z chlapců dělá chlapy. Tedy za předpokladu, že vám dříve neurve hlavu zmutovaná hora svalů.

Hned zprvu lze v drážkách filmu rozpoznat určitou symboliku, jakési zakomponované ozvěny uplynulých let. Izolovanost ostrova a nedůvěra v okolní svět dává vzpomenut na restrikce spojené se stále ještě nedávnou globální pandemií. Absolutní odtrženost, neřkuli vývojový návrat Velké Británie do osidel „středověké“ minulosti a fakt, s jakým ostrované razí vlastní hodnotový systém, je jednoznačně přímou narážkou na izolacionismus, který nakonec Britům přivodil kontroverzní Brexit. Boyle tyto aluze netlačí nijak na sílu, ale pokud vás baví nad filmy dumat a číst mezi řádky, jistě si podobných perliček budete všímat. Nejsou ani tak důležité pro děj, ale dotvářejí zásadním způsobem atmosféru a nutno podotknout, že atmosféru má snímek 28 let poté opravdu hutnou.

Nefalšovaný horor a boj o holý život je vměstnán do adrenalinem napěchované první poloviny. Zmatený Spike ani pořádně nestačí zpracovat šok z rozlehlosti otevřeného světa a už musí pod bedlivým dohledem otce posílat jeden šíp za druhým do těl infikovaných jedinců. Jakmile dvojici do cesty vstoupí krajně vražedná vývojová větev takzvané Alfy, začne jít opravdu do tuhého. Zmutovaný, dvoumetrový divoch se zálibou v trhání hlav svých obětí, značí zcela nový druh nebezpečí. Disponuje obrovskou silou, odolností a jistým stupněm inteligence, který mu umožňuje ovládat skupiny běžných infikovaných. Akce je šťavnatá, brutální a ukázkově sestříhaná. Záběry z první osoby zvyšují napětí, lahůdkově obkroužené kill shoty diváka nutí zalapat po dechu a dynamické snímání z výšky pomáhá s orientací v hektické hře o přežití. Sonické zvukové exploze lemují útržky archivních válečných dokumentů, které se střídají s temně rudými nočními náhledy na infikované, jež mezi stromy trhají lesní zvěř na kusy. Boyle během akce kočíruje vizuální stránku s nápaditostí režiséra videoklipů na steroidech. Kdyby se zbytek filmu držel pouze téhle roviny, šlo by o jednotvárný, byť efektně natočený hororový nářez, ale Boyle a Garland toho na srdci naštěstí měli mnohem více.

Více rovněž znamená poodhalit druhou polovinu dějové linky a byť záměrně nepůjdu do detailů, doporučuji všem nezainteresovaným divákům zvážit čtení následujících řádků. Jestliže první dobrodružství za hranice bezpečného domova mělo Spika zocelit, to druhé před něj staví osudovou volbu. Tam, kdesi daleko za kopci má sídlit jistý Dr. Kelson (jako vždy chameleonsky proměnlivý Ralph Fiennes). V minulosti byl údajně skutečným lékařem, ale dle mýtického příběhu vyřčeným z úst některých obyvatel ostrova mu prý před lety začalo tak trochu strašit ve věži. Zapaluje obrovské ohně, shromažďuje kolem sebe těla mrtvých a má rád samotářský způsob života. Spika trápí lhostejnost otce vůči nemocné matce a způsob, jakým před ostatními zveličil jeho hrdinské skutky v boji s infikovanými. Venku měl možná nepředstíraný strach, ale láska k matce je silnější. Mladý hoch se rozhodne upřednostnit odvahu před nebezpečím. Z přímočaré hororové jízdy film přepne do pomalu plující cesty, jež před diváky staví daleko hlubší otázky. Leitmotivem se stane lamentování nad pomíjivostí života. Dichotomie latinských frází Memento Mori/Memento Amori (pamatuj na smrt/pamatuj na život) rozvibruje emoční hloubku příběhu a pozvedne jej na nečekanou úroveň.

Tato výhybka patrně zklame příznivce tradiční podívané, ale já se naopak domnívám, že přesně tohle vyčpělý hororový žánr potřebuje. Ačkoliv Boyle určitě nešetří povrchními momenty napětí a solidní náloží vyvržených vnitřností, zůstává třetí díl radikálně odmítavý vůči diváckému očekávání. Občas jsem měl menší problém s tempem, případně s chováním postav v určitých situacích, ale myšlenkový přesah, audiovizuální kvality a komplexní vykreslení fikčního světa mají jednoznačně navrch. Zaujal mě například evoluční skok. Infikovaní již na sobě dávno nemají krví nasáklé košile, sukně, kravaty a rozervané kalhoty. Aktuálně připomínají primitivní divošské kmeny našich pravěkých předků vedené vůdčím alfa samcem. Později se vyskytující švédský voják Erik (Edvin Ryding) do Anglie přišel z vnějšího světa. Jeho přítomnost demonstruje narostlou komunikační propast osmadvaceti let. Městský verbální projev, moderní výbava, automatické zbraně a mobilní telefon jsou něčím, čemuž izolovaní obyvatelé Anglie dávno přestali rozumět.

Boyle a Garland zkrátka dokazují, že jejich návrat do starých známých vod měl smysl. Jde jistě o velmi opožděné, ale opodstatněné pokračování. 28 let poté nám říká, že i v prostředí plném nelidskosti zůstává lidskost nejdůležitější komoditou. Někdy je nutné zastavit, odložit naší touhu přežít a nechat se ukolébat vzpomínkou na ty, kteří tu s námi nemohou být. Zůstává otázkou, kdo si na starost vezme další dvě plánovaná pokračování. Scénář si ohlídá Garland a Boyle by měl dle dostupných informací zaujmout pozici producenta. I kdyby ale další díly z nově započaté trilogie měly být fádní a méně nápadité, zůstane 28 let poté výjimečnou zkušeností, kterou si v budoucnu ještě několikrát zopakuji.

Verdikt

Návrat, jež má smysl. Brilantní technická stránka, silné herecké výkony a příběh, kde není nouze o brutální výjevy i dotek lidskosti. Danny Boyle do starého železa určitě nepatří. Naopak. Jeho zápal a režijní nápaditost mu může závidět kdejaký začínající filmař.

Hodnocení

8,5/10