Trochu osobní zpověď...
Dnes je 12. února. Dnes by moje maminka měla narozeniny… Někdo by řekl, že má narozeniny, ale kdesi jinde. Já na „jinde“ nevěřím. Nevěřím, že se na mě odněkud těch 49 let, co tu s námi není, dívá a raduje se z mých úspěchů… a truchlí nad mými nedostatky. Přesně tohle by dělala, kdyby……
Moje maminka byla to, čemu se říká zlatá ženská. Nikdy na nás, na děti, nekřičela. Co je to výprask jsem znala jen od spolužáků ve škole. A že bylo občas proč mi jednu lepnout. Všechno řešila s klidem a největším trestem pro mě bylo, když zahájila „tichou ofenzivu“. Nemluvila na mně, neodpovídala na moje otázky… dělala, že tam vůbec nejsem. Jak já se snažila, aby vyhlásila mír!
Maminka byla celý můj život nemocná. Možná proto brala život, tak jak šel… a nehledala důvody si ho sobě, ani nikomu jinému, kazit čímkoli. Už jako dítě si pamatuji, že pokaždé, když jí bylo špatně, bála jsem se, že odejde. To téměř „denně očekávané“ se stalo součástí našeho života tak, že se s ním vlastně vůbec fakticky nepočítalo.
Odešla v době, kdy mě to zasáhlo nejvíc, pokud to vůbec lze takto hodnotit. Na jejím šicím stroji zůstaly rozešité moje svatební šaty… na jejím nočním stolku její nedočtená kniha… v jejím pokoji prázdno, které už nikdy nikdo nenaplnil… a v nás všech slova, která jsme jí nestihli říct.
Proč to tu píšu? Každý máme kolem sebe někoho, komu jsme neřekli to, co bychom chtěli… někoho, pro koho jsme neudělali to, co bychom měli. Jsou věci, na které máme čas – až zítra, za týden… o Vánocích. A jsou věci, které už nikdy nemusíme stihnout…
Komentáře
I opožděné vyznání má svou váhu. Tys to napsala přímo ze srdce tak uvěřitelně, že jsem měl před sebou svou mámu. Některé věty by se daly vytesat přímo na náhrobek. Bohužel to tak chodí, že trochu opomíjíme to co je nám nejvzácnější, protože jsme si zvykli, že to tak bude napořád. Máme ale ještě své děti, vnoučata a sourozence, kterým můžeme lásku dávat:-). |
Citlivé, chvejivé, pravdivé...o prázdne, ktoré nam po odchode mamy už nič nezaplní...a aj to ostatné...Ležala som v nemocnici a modlila sa, aby dieťatko vo mne vydržalo ešte 5 mesiacov, nevydržalo...odišlo 12 2.1981.. bez objatia, bez toho, aby sme mu mohli povedať, ako sme ho s láskou čakali .. |
N Nami 99 (pismak.cz)
Před 5 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Philogyny - Jestli se ptáš proč psát román, i když bys mohla... tak právě proto, že bys mohla. Ne každý může román napsat :) |
Dobře a citlivě připomenuto neodkládat slova, která bychom měli říci, dokud je komu. Já sám toho, co jsem chtěl říci, ale již nemohu, toho co jsem se chtěl a nebo se měl zeptat, ale již nemám koho, mám mnoho, dost. Bolístka, kterou napravit nelze, a za zamyšlení díky, tipuji. |
Kdysi mi šila svatební šaty kamarádka od maminky, byla jsem už hodně těhotná a přemýšlela, jaký střih. Maminka mi řekla, že má hodně nemocné srdce. Pak umřela. Nikdy nevíme. |
J Jinys (pismak.cz)
Před 5 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Dal bych TIP. Ale nemůžu. Byl by třináctej. A já su pověrčivej. Musím holt počkat až se někdo obětuje no... |
jo, tak to je, nelze všem říct všechno co chceme, nebo se hodí - Bene, už můžeš, dal jsem ho za tebe ;D |
Napsalas to moc hezky. My si asi stihly říct všechno podstatné mockrát, protože jsme se pár týdnů loučily... a stejně bych to všechno chtěla zopakovat znovu, kdyby to jen šlo.